Svátky klidu a míru
Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady, Coca-colu si vychutnej! Ano, tohle si zpívám skoro celé vánoční svátky. Jedná se tedy o svátky klidu a míru, ale v naší rodině mi to přijdou svátky chaosu a stresu. Jediné optimistické jsou na Vánocích opravdu ty komerční reklamy. Mám rád vánoční reklamy, jsou jiné než-li běžné reklamy, takové barevnější, ukazující lidské štěstí, hřejivý a šťastný domov. Škoda, že takovou atmosféru musím pozorovat pouze v reklamě, ne doma.
U nás doma jsou Vánoce v takovém rytmu, že se všichni těšíme až skončí. Tyhle Vánoce byly opravdu divné, hlavním důvodem bylo, že Sofi e poprvé s námi Vánoce neslavila, slavila je se svým přítelem a jeho rodinou. K nám přijela až druhý den.
My jsme rodina, která slaví Vánoce na čtyřikrát. Teda, vždy jsme je slavili na třikrát, ale tenhle rok na čtyřikrát z důvodu pozdního příjezdu Sofí.
Jako každá normální rodina slavíme Vánoce na Štědrý den. Řekl bych, že je to ten nejkritičtější den ze všech nadcházejících svátků. Já si Vánoce představuji s teplou a voňavou snídaní. Krásně voňavou vánočkou a teplým kakaem. Což opravdu takhle u nás snídaně probíhá, jak tak nad tím přemýšlím, tak snídani na Štědrý den mám radši než-li štědrovečerní večeři.
Po snídani bych se však představoval u televize, u pohádek. Přesně tak, jak to bývalo, když jsem byl ještě malý Maxík. Ovšem teď si po snídani jen tak k televizi nelehnu. Můj táta Vánoce nemá rád a máma se to snaží zachránit. Což mi přijde jako ta nejhorší varianta, vždy to mezi rodiči skončí hádkou. A vzhledem k nesnesitelnosti Vánoc mým otcem se také nechává vše na poslední chvíli. Po snídani se tedy jede pro stromeček a zároveň pro kapra. Nechci být drzý, ale v den Štědrého dne se toho moc koupit nedá. Zbude jen ten nejhorší materiál. Tedy polomrtvý kapr, kterého z nouze vylovili rybáři na dně kádinky a opelichaný stromek se třemi větvemi. Och, jaká to bída. Místo toho, abychom při cestě rychlého nákupu v autě poslouchali
78
koledy, tak posloucháme uřvané skřeky dead metalové kapely. Můj táta neposlouchá hudbu, nemá hudbu rád, ale na Štědrý den vždy udělá výjimku. „Jsou přece ty Vánoce,“ vždy táta podotýká při zasouvání CD do přehrávače. Můj táta kopíruje postavičku Grinche, zelené chlupaté obludy, která nenávidí Vánoce. Ale i ten přeci na konci filmu změkne a nakonec Vánoce miluje. Můj otec ne! Čím víc se blíží štědrovečerní večeře, tím víc je nenávidí.
Po velice výhodném nákupu aneb rychle pober zbytky, nebo bude- me jíst suchý chleba, jedeme kupovat dárky. Táta jede kupovat dárky. Mě už se to většinou netýká, dárky kupuji průběžně, v žádném případě na poslední chvíli, nemám rád stresující situace. Táta vletí do tak zvaného obchodu se smíšeným zbožím. Tam zjistí, že pro mámu zde dárek nenajde, a tak tam vyštrachá něco pro babičky, tedy pro tchýni a jeho vlastní maminku. Táta se na rychlo rozmyslí, co by mámě mohl koupit, nakonec se rozhodne pro prstýnek, který je mimochodem v módě už desáté Vánoce. „Víš, Maxi, šperk vždy ženu potěší, cítí se být krásnější a cennější,“ táta mi prozrazuje, jak je jeho dárek skvělý a originální. Já jenom přikývnu, dobře vím, že si máma už deváté Vánoce přeje kávovar. Ne a ne ho od táty dostat. Už jsme se společně se Sofí rozhodli, že až budeme oba vydělávat, tak se mámě na ten kávovar složíme.
Po cestě domů se ještě stavujeme do obchodu s hudebními potřebami, já zůstávám v autě, abych náhodou nevěděl, co mi tam táta koupil. Už od svých jedenácti nedostávám nic jiného než-li jedno trsátko a náhradní struny do kytary. Můj otec opravdu umí překvapit. Hned vedle krámku s hudebními potřebami je knihkupectví, kde táta koupí knihu pro mou sestru, kniha je to typu Moje první láska, kde na zadní straně je napsáno: Pro čtenáře od osmi let. Na to, že je mé sestře dvacet, tak ji otec bere pořád jako malou školačku.
Po hrozném cárání a shánění věcí nezbytných pro uskutečnění Vánoc si chci lehnout k televizi, jíst cukroví a popíjet u toho mlíko. Cukroví sice pojídám a zapíjím ho mlíkem, ale dělám to úplně u jiné činnosti, u zdobení stromečku. U montování a zdobení vánočního stromečku se
78
ukáže jaký je táta kutil. „Ten stromeček je nějaký divný,“ udiveně zjišťuje táta, „no, něco mu chybí, chtělo by mu to přidělat větve. Maxi! Běž ven a nasbírej nějaké větve! Nekoukej se na mě, jakoby ti ulítly včely, u sousedů mají hodně jehličnatých stromků, tak nečum jako myš z muky a upaluj, ale dej pozor, ať tě nikdo nevidí.“
Při pocitu, že jsem zloděj a že ze mě bude jednou kriminálník, nesu rodinnému kutilovi ukradené větve. „Paráda! Tak a teď mi podrž ten stromek, ať do něj můžu vyvrtat díry, pak do něj nasadíme ty větve, co si donesl a budem mít stromek jako na obrázku, takový by nám i Mrazík záviděl.“ Máma se v kuchyni potichu směje, já smích v sobě dusím. Jen čekám, kdy vyprsknu a dostanu po čuni.
Po hrozném montování stromečku jak u Spejblů doma, zbyl všude hrozný nepořádek a máma začíná pěnit, abych utišil atmosféru, sám od sebe piliny všude po obýváku uklízím. Čeká mě ještě jedna hrozná dřina, a to zdobení stromečku. Dříve mě to bavilo, ale za těch mých šestnáct let mě to dosti omrzelo a beru to spíše jako povinnost než-li zábavu. Stejně několikrát přijde máma a baňky urovná podle svého vkusu a mě to vytáčí: „Mami! To si můžeš rovnou ten stromek nazdobit sama, stejně mi to stokrát přerovnáš!“
„Ne! Já musím připravovat kapra, jen tady byla taková skulinka, tak sem ji musela zaplnit. No a tadyhle ty baňky nemohly bejt vedle sebe, protože sou obě zlatý, a to vypadá hloupě, ale jinak to máš hezký.“ Tohle miluji, všechno máte sice špatně, ale vlastně je to v pohodě. Do toho všeho zmatku si začal Felix hrát s baňkami a jednu rozbil a druhou nakřáp, ale tu jsem dal do zadu, aby máma nic nepoznala. A tu rozbitou jsem vyhodil do koše v mém pokojíčku, takže se máma nic nedozvěděla.
Po domě se line vůně jehličí a dlouho očekávaného jídla a vypadá to všechno tak v harmonii, že si opravdu myslím, že bych aspoň na chvíli mohl zpočnout u televize. Ovšem idylka je zmařena třískáním dveří mého otce. To dělá, když balí dárky. Nemá balicí papír, ani lepicí pásku. Ptá se mámy, kde takové vánoční prostředky najde a máma ho posílá
79
do různých zákoutí domu, kde jsou věci schované. Samozřejmě, že je nemůže najít, a tak nadává a tříská dveřmi a rozmachuje rukama a atmosféra pomalu, ale jistě tuhne do bodu mrazu. Teď je přesně ten čas, kdy se mám klidit do pokoje, abych nějakou v tom zmatku neschytal. Uvědomuji si, že i já nemám zabalené dárky, a tak ve svém pokoji dělám činnost, co připomíná balení dárků. Moc mi to nejde, ale snaha se cení, stejně se obal roztrhá, však o nic nejde.
O hodinu později se do mého pokoje dostaví nasmolený otec, který mi nařizuje, abych zabalil dárky, podává mi dárky a s nimi i několik igelitových sáčků a pár gumiček. Vánoční papír nemohl najít, a tak mám použít, co dům dal. Nakonec si balím i svůj vlastní dárek, který dopoledne táta tak hrozně tajil.
Ano, je asi sedm hodin večer a mě už ukrutně kručí v břichu. Mám hlad. Nesnáším tradici o zlatém prasátku. Vyvolá jen hlad a nevrlost. Nevrlost dopadla i na mé rodiče. Z pokoje slyším, jak se hádají.
Hodinu je doma hrobové ticho, poté se začnou mí rodiče spolu trochu bavit a my jako rodina jdeme konečně večeřet. Po večeři si rozdáme dárky. Hned je jasné od koho, který je. Dárky od mámy jsou skvostně zabaleny. Mé jsou sice v balicím papíru, ale tak nějak divně poslepované a otcovy jsou v igeliťáku. Po rozdání dárků a poděkování svým rodičům za ně si konečně lehnu k televizi, kde jako každý rok dávají Popelku a dojídám se cukrovím. Jsem hrozně unavený, a ta představa, že mě tohle všechno čeká ještě třikrát, tak jsem myšlenkami v márnici.
Druhý den na to, což je první svátek vánoční, přijela má sestra se svým přítelem. Přítomnost jejího přiblblého přítele mi radost nedělá, ale když jsou ty Vánoce, tak se snažím aspoň přetvařovat. Celý den se vypráví a jí a my slavíme u nás doma tak zvané druhé Vánoce. Porozdáváme si dárky a prožíváme společné chvíle u televize s mou sestrou. Třetí Vánoce prožíváme u mé babičky a dědy ve Slezsku. V Opavě jsem také do svých deseti let bydlel, poté jsme se kvůli tátově práci
80
odstěhovali do Liberce, odkud pochází zase moje máma. V mém rodišti se sejdou všichni šílení příbuzní mého otce a společně poobědváme kachnu se zelím. Jsme tam až do večera a mě to dosti nebaví. Pořád poslouchám, jak jsem velký kluk a jestli už mám dívku a takové ty babičkovské typické otázky. Vysvětlovat babičce, proč nikoho nemám, mi je proti srsti a vlastně mi je i trapně, a tak se zašívám do pokoje mého pradědy, kde se společně koukáme na černobílý film Anděl na horách. Asi kolem jedné ráno se sbalíme a jedeme přes půl republiky zase domů, nic k závidění.
Čtvrté Vánoce a konečně poslední Vánoce rodiny Wolfovy, jsou Vánoce u druhé babičky, tedy maminky mé mámy. Zde se opět sejde spousta známých, ale už to není tak divoké jako Vánoce u otcových příbuzných. Můj otec se v blízkosti své tchýně necítí svůj, a tak jen poobědvá kuře se sýrem a broskví a hranolky a odchází domů. Nechápu, co mému otci na mámě jeho ženy tak vadí, přijde mi skvělá tchýně, chlapy hrozně omlouvá a má pro ně pochopení. Brzy ovdověla, a tak už zapomněla jaké mínusy mohou muži mít.
Má máma až do večera debatuje se svou sestrou a já se svým bratrancem a je nám dobře. Je to velice příjemné zakončení po všech těch návštěvách. Má babička je člověk s andělskou duší a má výborné cukroví. Má mě ráda a ve všem mě podporuje, a proto s babičkou rozprávíme o mé kapele a mých zájmech a babičce má činnost dělá radost. Opravdu ze všech těch Vánoc mám nejradši tyhle, čtvrté Vánoce. Jak se říká, nejlepší nakonec.
Za chvíli se mám sejít s kluky ve zkušebně. Uděláme si poslední zkoušku před silvestrovským hraním. Asi nemáme, co zkazit. Přece jnom naše druhá koncertozkouška, která se odehrála 10. prosince, proběhla na výbornou, ale pro uklidnění duší si to raději sjedeme ještě nanečisto. Dnes si také společně uděláme vánoční besídku, každý vezme cukroví z domu a budeme koštovat, která máma peče líp. Uznávám sice, že je to do dosti dětinské, ale na minulé zkoušce jsme došli k takovému
81
sporu, která rodina má lepší cukroví a kdo jaké má druhy a že určité názvy cukroví ani neznáme, že nás to dohnalo k tomu, abychom vánoční besídku uspořádali. Od Jáchyma máme slíbené i svařené víno, protože jeho máma cukroví nepeče, tak ať se má taky čím chlubit. Opravdu se těším. Teď teprve zažiji Vánoce s pravou rodinou.
Máme po zkoušce, která byla úspěšná, nic nám nebrání v cestě, abychom hráli na silvestrovské soukromé párty. Pojídáme cukroví a u toho popíjíme svařák. Panuje tu spokojenost a lidumilnost.
„Co je tohle za cukroví, ať vím, co čekat, protože ty rumový kuličky od Štěpánovy mámy, bych míchat se svařákem neměl, pokud se tak stane, tak mě dnes vláčíte domů po čtyřech.“
„Ty si sračka, Jáchyme, já bych toho rumu ještě přidal,“ chvástá se Štěpka a očividně se mu líbí, jak má tvrďácké cukroví.
„To sou tak zvané Ferdy,“ odpovídám Jáchymovi na otázku.
„Ferdy. Proboha! Co je to za název?“ Svišť dostal záchvat smíchu, dneska mu smích nějak trhá hrdlo.
„No Ferdy, co se divíte, to je cukroví z Ferdů čokoládových kuliček. To sou takové ty levné kuličky do mlíka,“ podávám své informace svým kamarádům, „ale tohle je úplně nejlepší, to mu se říká sirky!“
„A tohle?“ ptá se mě Svišť na další přihlouplý název rodinného cukroví.
„To sou prosím třísky.“ Všichni si děláme srandu z různých prapodivných názvů cukroví a přemýšlíme, podle čeho se tak asi jmenují.
„Hmm, sirky sou dobrý, ale stejně mě nikdo nepřesvědčí o opaku, že nejlepší cukroví je linecký.“ Hází do davu Štěpka.
„Jo linecký, to máme taky a u nás doma zmizí dřív, než vůbec přijdou Vánoce.“
82
„To máš pravdu, Jáchyme, u nás taky,“ přitakává Svišť.
„Máte pravdu, linecké je tradice. Tohle cukroví má každá rodina s totožným názvem.“ Udělal jsem z lineckého cukroví závěr.
„Jo, máš recht. Moje babka nikdy neví, co minulej rok pekla, a tak každej rok máme jiný cukroví, ale na linecký nikdy nezapomene,“ sděluje nám informace Štěpka. Teď ovšem nastalo podivné ticho, jde dokonce slyšet, jak žvýkáme cukroví a polykáme. Začneme se tomuhle důchodskému dýchánku smát.
„Bože! My sme partička, to by jeden zaplakal,“ směje se Štěpka.
„To jo, ale zatím nám nic nechybí, ne?“ ptám se svého gangu. „Ne, nechybí. A jaké ste vůbec měli Vánoce?“ vyzvídá Svišť. Všichni odpovídáme, že dobře. Všem se v hlavě promítly zmatky a chaosy v dané rodině. Pobaveně se usmíváme. Všichni čekáme, kdo první začne s vypravováním svého vánočního příběhu. Nevím proč, ale všichni se dívají na mě, asi chtějí, abych začal.
„My, pánové, slavíme Vánoce na čtyřikrát a jedny sou brutálnější než ty druhé…“ Všem vyskočil na tváři šibalský úsměv a čekají, co ze mě vyleze. Dost dobře ví, že jsem vypravěč kapely a že si své příběhy umím po svém trochu přibarvit a dát jim šmrnc. Kluci se těší na to, co ode mě uslyší.
Vypověděl jsem jim své čtyři Vánoce a pobavil jsem celou kapelu. Svišť se z našich Vánoc nemůže ani nadechnout, směje se, je z to v křeči pod stolem.
„Wolfe, ty to umíš vždy tak předvíst, že tě v tý určitý situaci úplně barevně vidím,“ se smíchem ze sebe souká Svišť. „No jo kluci, ale co se stalo mě. Naše rodina totiž pořád věří na Ježíška. Moje ségra je ještě malá, a tak se snažíme všechno ututlávat a schovávat dárky a hledáme zlatý prasátko a zvoníme zvonečkem, když jakože byl u nás Ježíšek a zpíváme koledy. Tím zvonkem zvoníme, když Viktorka nedočkavě vyčkává ve svým pokoji a vyhlíží z okna
83
Ježíška. No, ale den před Vánocemi jsem balil dárky, nikdo doma nebyl a když se večer naši s Vikynou vrátili, tak sem to nestihl ani zaregistrovat. Co se nestalo, ségra mi vletěla do pokoje, do pokoje, kde byla hromádka dárků. V momentě začala ségra řvát a brečet, že sme lháři a Ježíšek neexistuje. Křičela, že nás nenávidí a proč sme ji lhali. Začala dokonce s takovými řečmi jako, že ztratila v nás důvěru, že sme z ní dělali celou dobu blbce a že stejně na toho Ježicha už dlouho nevěří, protože ji spolužačka ze školy řekla pravdu. No jo, ale co teď, říct jí pravdu, neříct, snažit se jí to nějak vymluvit? Bylo to opravdu rodinný dilema. Samozřejmě byla na mě celá rodina naštvaná a za všechno jsem mohl já, takže sme se nakonec všichni doma pohádali. Nakonec sme jí řekli, že Ježíšek toho má hrozně moc a že zkrátka mi v pokoji nechal pár dárků se vzkazem, jestli bych mu nemohl pomoc s balením,“ Jáchym vypravuje své story a já se skvěle bavím na účet někoho jiného než-li sebe.
„A tuhle lež vám zbaštila jo?“ ptám se nedočkavě na konec téhle tragédie.
„No nejspíš jo. Štědrej den u nás probíhal jako vždy. Opět sme celá rodina hrála komedii: Hele Viky! Já něco slyšel v tvém pokoji zašustět, běž se podívat, jestli to není Ježíšek. Mezi tím sme samozřejmě rychle dali dárky pod stromek a zazvonili na zvonek.“
„Ty jo, a to já myslel, že máme nejstřelenější Vánoce,“ vyjadřuje pocity Štěpka z rodinného dramatu Směšných.
„Tak se pochlub, jak to chodí u Jurdových,“ pobízím Štěpána k další historce.
„Hmm, kde bych tak začal. Začnu u příprav, nejprve se zdobí stromeček. Toho se zhostí můj táta s mou mladší ségrou. My dva kluci sme zalezlí u televize a nehodláme se od ní odtrhnout a přiložit ruku k dílu. Jako každej rok máme stromeček umělej, kterej se jen přinese ze skle- pa. Tátovou prací je tedy stromek oprášit a rozložit, nevím proč, ale za těch dvacet let, co ten stromek doma máme, se to táta pořád nenaučil.
84
Vždy hledá návod, kterej ve starý krabici nikdy nenajde. Na mý sestře je tedy stromek vyzdobit, ale k tomu, aby ho mohla nazdobit potřebuje ozdoby, ty se jako každej rok nemůžou najít, a tak táta řve na mámu v kuchyni: Kde sou ty koule! Máma mu s klidem vzkazuje, že koule má možná on, ale jestli má na mysli vánoční ozdoby, tak jsou schovaný v krabici pod postelí v ložnici. Amálka tedy stromek ozdobí, ale bohužel všude ještě nedosáhne, a tak musíme s bráchou vstát a pomoc jí. Přípravy v kuchyni probíhají tím stylem, že se táta pustí do porcování kapra, máma mu sdělí, že to dělá všechno špatně, a tak se táta naštve a odejde do hospody. Do porcování se tedy pustí máma, kolem ní se motají tři hladové krky, tím myslím mě a mé sourozence. Brácha mámu provokuje tím, že jí říká, že Vánoce jsou už dneska. Máma se vytočí a rozdá všem třem práci. Starší brácha musí vygooglit, jak se porcuje kapr a na mě a Amálku zbyl nákup v Tescu. Když sme se s Amálkou vrátili z Tesca, tak táta pořád nebyl doma. Ovšem všude už to vonělo a po celém bytě se rozléhaly koledy. Po hodině ustavičnýho krákání nějaký ježibaby z kazeťáku, sme začali do kazeťáku dlubat a různě kazetu zastavovat a přetáčet, dělalo to takový šmoulí zvuky a mý sestře se to hodně líbilo. Asi kolem šestý hodiny večerní sme byli čím dál, tím víc nervóznější, kde táta je. Že táta tráví celý dny v hospodě, tak na to sme zvyklí, ale aby tam strávil i Vánoce, tak to bylo proti mravním zákonům slušnýho chování. Hlavně sme měli strach z příchodu babičky, která by určitě ráda viděla svého syna ve střízlivým stavu. Táta nakonec dorazil dřív než-li babička. Už od dveří bylo jasný, že je zle. Mluvil anglicky na rybičku v akváriu a chtěl ji vzít na procházku. Snažili sme se tátu přinutit, ať si jde lehnout, ale za chvíli přišel, že nemůže spát. Chodil tedy po bytě a měl blbý kecy, potom prohlásil, že jde balit dárky. Pořád chodil ke skříni a zase odcházel. Nikdy z ní nic nevytáhl. Po hodině divnýho štráchání ve skříni, mě poprosil, abych mu je zabalil, že by řekl mý ségře, ale ta je ještě malá a můj brácha moc velkej, a tak jako nejlepší střední cesta sem tuhle práci schytal já. Balení, ale nebylo vů- bec složitý, můj táta mi podal sáčky do odpadkovýho koše a řekl, že se s tím nemám srát. Když sem se dostal k dárku pro babičku, což byla
85
láhev Becherovky, došlo mi, proč táta mele horší a horší nesmysly, půlka Becherovky byla upitá, proto sem babičce zabalil jen kávu. Na sedmou hodinu večerní dorazila i babička. Má babička moc nepije, a tak nepozná, jak člověk vypadá při opici. Ovšem po skvostný modlitbě, kterou táta pronesl při štědrovečerní večeři, kde říkal slova typu: Otče náš, přijď království tvý, posvěť se. Se ho babička tázala: Honzíku, ty už si něco dneska pil? Poté proběhlo dvouhodinový rozdávání dárků. Táta se po náročným dni omluví, že je znaven a odebírá se do svýho brlochu. Všichni si oddychneme a popíjíme až do ranních hodin alkohol. Přiznám se, že po obrovitánský misce bramborovýho salátu a ještě větší porci smaženýho kapra a několik set rumovejch kuliček mý mámy a několik fl ašek vína sem druhej den proležel v posteli a konzultoval svůj Štědrej den se záchodovou mísou.“ Štěpán dohovořil a my se všichni na sebe díváme a smějeme se. Uvědomujeme si, že jsme opravdu zou- falci. Parta zoufalců, co utíká od hrůz své vlastní rodiny, a tak si založí kapelu, aby jim nahrazovala hrůzostrašnou vlastní rodinu za rodinu skvostnou.
„Pánové, nevím, co bych přihodil do éteru. Sem jedináček, takže trable s mladší sestrou neřeším. Otce mám skvělýho. Máma má věčně všechno pod kontrolou a babička k nám na Vánoce nechodí, takže nemám nic zajímavýho, co bych vám mohl říct.“ Lomí ticho Svišť.
„Závidím ti,“ reaguji na Svišťovy slova.
„Ale to je všechno takový nudný, Vánoce mě nebaví. Náhodou mě mrzí, že nezažívám takový vzrůšo jako vy. U vás se aspoň něco děje a budete mít na co vzpomínat.“
Štěpán se na Sviště mračí a je mu vidět na očích, že má nutkání něco říct: „Rozmysli si, co říkáš. Máš skvělou rodinu, tak si toho važ. Ale jestli nejsi spokojen, tak já si to s tebou mile rád vyměním.“
„To zas ne, mám rád svou rodinu a za nic bych ji nevyměnil, ale takovýho sourozence bych si přál.“
„Jo, mít sourozence je fajn, i když ti někdy leze na nervy,“ říká Jáchym a já se Štěpánem němě přikyvujeme.
„No a co ste, kluci, dostali k Vánocům?“ utíká od tématu Svišť.
87
„Paličky na bicí to jistí každej rok, to je u nás v rodině něco jako dostat ponožky, nějaký oblečení a peníze, ať můžu po matuře odjet na dovolenou někam do ciziny.“ Rozplývá se Jáchym nad svou budoucí cestou do zahraničí.
„Já nedostávám nic jiného než-li CDéčka různejch kapel, ale tento rok jsem k nim dostal i novej CD přehrávač. Naši se práskli přes kap- su,“ vychvaluje si svůj dárek Štěpka.
„Já dostal hlavně peníze, ať si můžu zajet někam na hory hoblovat kopečky na snowboardu. A co ty Svišti, co tobě nadělil Ježíšek?“ ptám se zvědavě.
„Na to čekám celou dobu, ať vám to můžu říct, mám ve svý kytaro- vý sbírce novej exemplář!“
„Ne, to snad není možné. Máš jich málo? Ale gratuluji a co že je to za krásku?“ hodně mě zajímá jeho nový kousek.
„Táta se nechal inspirovat tvou kytarou, takže máme už doma i stratocaster.“
„Budeš na ní hrát v kapele?“ pořád se ho na něco vyptávám, ale když já mám téma kytary, tak hrozně rád.
„No asi ne, mám rád svůj model telecasteru, sem na ni zvyklej. A hlavně v kapele už na tenhle model hraješ ty a myslím, že bude lepší, když každém člen naší kapely bude zastupovat určitej zvuk. Ale hrát na ni po doma určitě budu, však znáš mě, hned, co přijdu ze zkoušky, tak zase doma brnkám, je to nemoc. Táta tomu říká: nemoc neuspokojenejch ruk.“ Smějeme se, Svišť je kytarový blázen, o tom jsme se už několikrát přesvědčili.
88
Naše vánoční besídka probíhala do pozdního večera a my se nehorázně přejedli cukrovím, že ho do dalších Vánoc nechceme vidět. Náš debatní kroužek neměl konce, jsem rád, když můžu být ve fajn společnosti a můžu si s nimi povídat o čemkoliv. Už se všichni těšíme na Silvestra. Popravdě nemám tento den rád, nemám z něho moc dobré vzpomínky, ale doufám, že s mou novou rodinou tento den přežiji a zapomenu na hrůzostrašnou minulost. Věřím, že si to s kluky užijeme.
89
Komentáře
Přehled komentářů
Na úvod bych ráda podotkla, že toto dílo už mi opravdu připravilo mnoho a pořád mě něčím překvapuje/rozesmívá/dojímá, snad pokaždé si v tom najdu novou myšlenku.
Vánoce - o těch už lidé řekli a napsali tolik, snad každý máme nějakou nezapomenutelnou anebo veselou příhodu z Vánoc a tys jich napsala tolik a přitom jsou všechny uvěřitelné! Ať už to jsou Wolfovi vlastně nepříliš šťastné svátky anebo naopak Svišťovi (až moc) poklidné svátky, ve kterých se na jednu stranu vidím, taky není s kým slavit, ale zase já to mám ráda, nemusím ty sešlosti a "teď budeme hrozně šťastní a slavit", takže ho chápu, že i ten klid si dokáže užít a vychutnat.
Co mě nehorázně rozsekává jsou Štěpánovy Vánoce - ono je to vlastně hrozně smutné, táta defacto alkoholik, zrube se i na Štědrý den, ale způsob jakým k tomu rodina přistupuje a jakým to vypráví to všechno ladí do humorné formy. A to tvrďácké cukroví mě taky dostalo; Štěpka je týpek ;)
Vánoční kapitola pro mě na jedničku, užívala jsem si to, jako kdybych seděla s nimi v zašívárně s jednou z těch rumových koulí, se svařákem a smála se těm příběhům společně s nimi. Palec hore a už se těším na tištěnou formu!
Vánoce v klidu a lihu
(Týna, 26. 12. 2013 1:47)