Šestý smysl
Snila si svůj život někde hodně daleko od reality… Utíkala! Utíkala pryč z té dusné tmy, co kolem ní bujela rychlostí blesku a cítila, jak ji pohlcuje, jak ji užírá, jak ji dusí… Nemohla v tom světe dýchat. Ten pocit. Ten pocit, když mrznou končetiny, jak tuhne mimika adolescence, jak vše postupně vertikálně brní po celém těle. Ta bolest, ta bezmoc, ty záškuby. Hodiny utrpení v třesoucí se poloze na zemi a pak úplné vypnutí těla. Po vypnutí se organismu se mozek opět restartuje. Avšak tělo je tak vysláblé. Nepopsatelná únava, kdy oční víčka nemají sílu se otevřít. Tak nesnesitelná únava a přeleženost, že vlastně jen nehybné bolavé tělo a duše leží se zavřenými víčky a přemýšlí…
Neví kam zajít hluboko, aby ji bylo líp. A bylo vůbec někdy dobře? Ať pátrá kamkoliv nemá na co pěkného vzpomínat a když, tak vždy to špatné přebije to dobré. A tak si mladá dušička vytváří svůj vlastní svět. Svět nenormálních, kde nikdy není sama. Představuje si spřízněnou duši, která ji pomůže, která ji pochopí.
Utíká do říše snů. Tyto iluze ji drží nad vodou. Tolikrát si chtěla vzít život, ale nikdy na to neměla tolik odvahy. Vážila si totiž svého daru, věřila, že to všechno, co prožívá, nemůže být jen tak. Čekala, že tohle všechno ji nakonec přinese ovoce. Věřila…
Ve víře své psala a rozvíjela svůj talent. Chtěla se jednou se vším všem svěřit a splnit si tím svůj velký sen. Čekala však na podmět. Snad na osud, snad na onu spřízněnou duši. Snad na něco, co ji polapí a při troše štěstí nikdy nepustí. Potřebovala něco, někoho o koho by se mohla opřít a začít…
Až se to jednoho letního červnového dne skutečně stalo. Dostala ten pocit, že to právě on je ten osud. Pozorovala jej a hrozně ji frustroval, byl tak obyčejný, ale vlastně tak zajímavý. Nevěděla proč ji tak přitahuje, ale cítila v něm něco podivného. Viděla v něm tu nenormálnost, kterou ona sama v sobě nosila. Cítila z něj osobní nespokojenost a mladistvou roztěkanost a smíšené pocity, které se melancholicky pohupovaly po areálu za doprovodu pomalé jazzové hudby.
Zbavený tísně,
plameny v náručí
Ospalý písně
dokola nás mučí
On o ní nic nevěděl a dlouho poté ne. Ona však ode dne, co jej spatřila, věděla, že musí vědět víc. Neuměla si úplně vysvětlit proč, proč to dělá a měla pocit, že zejména dělá něco hrozně nezákonného. Ale zvědavost byla silnější.
Aniž by to bylo extrémně těžké, našla toho o něm spousty. Zaujal ji však natolik, že okamžitě věděla, o čem bude psát ve svém díle, kde se v rámci jeho podělí i o své životní strasti. Propojila jeho hekticky nenormální život se svým ponurým reálným životem.
Přemýšlela o něm půlroku, jeho zajímavý svět ji bavil, jelikož ona sama se ráda ztrácela v textech písní různých interpretů. Ale až jednoho zimního dne, kdy opět ležela v pokoji s končetinami těžce přituhlými k matraci, pochopila, že teď je ten správný čas, sny předělat v činy…
Sedla na postel a napsala na titulní stranu název svého díla, který měla již dobře promyšlený. Zněl ji tak světově, s hrdostí v prstech tedy začala psát své žalozpěvy…
Možná si víc než sám
Možná je múza kousek síly
Možná to číst chce dál
Ať tomu rozumíš
Předmluva byla pouhý odraz její osamělé duše, její nespokojenosti, její ctižádostivosti v tom zkaženém světe. První seznamovací kapitoly byly zvláštní, musela přeci vyobrazit hrdiny, kteří s ní půjdou dál od stránky ke stránce. Jak je vyobrazit, jak je trefně popsat? Viděla je tak živě, smála se při těch představách, co která postava dělá a zažívá, bylo to jakoby s nimi doopravdy žila. Nemohla se totiž zbavit pocitu, že tito knižní přátelé hlavního hrdiny jsou i jejími přáteli. Nevěděla, jak se vyznat v myšlenkách svých, zejména u hlavní postavy byla víc než v pasti. Netušila, jak moc se podobá originálu…
Postele bílý
Pocity smíšený
Potichu sílí
Peklo je v přízemí
Psala a psala a cítila se s každou novou kapitolou silnější a sebevědomější. Cítila se dobře, zapomínala na to zlé a začala žít nově, svěže. Vypisovala se z hříchů, které byly na ni dopuštěny. Jako pisatel dozrávala každou novou stranou jako víno na vinici. Věděla, že dospěla a knižní hrdina dospívá s ní. Nemohla se zbavit hřejivého pocitu, který vlastně nikdy předtím nezažila. Necítila se sama!
Možná si víc než sám
Možná je múza kousek síly
Možná to číst chce dál
Ať tomu rozumíš.
To, co vytvářela, co psala a o kom ji děsilo, jelikož to bylo absolutně mimoplatné, tak dětinské. Začala psát kdo ví o kom a byl to vůbec on, ten kluk, co ji tak v červnu zaujal? Jak mohla vědět, že by se tak a tak v oné situaci zachoval? Nevěděla… Mohla se domnívat. Použila sice jeho životní kulisu, ale v hloubi své duše věděla, že myšlenkami je to ona ukrytá v něm. Ale i přes tohle všechno byla na oné postavě závislá a když psala jeho děj, tak s ním vše prožívala, jakoby to zažila ona sama. Měla ho tak nepopsatelně ráda a vlastně vůbec netušila proč. Láska je však nevyzpytatelná a pro lidi, kteří žijí bez lásky a pochopení, jsou platonické či imaginární lásky víc než jen důležité. Jsou pro ně klíčem, vodítkem, inspirací…
Možná si víc než sám
Možná je múza kousek síly
Možná to číst chce dál
Občas pro ní psaní bylo opravdu těžké, neznala jeho svět tak dobře, aby jej uměla správně popsat, musela shánět informace a číst odborné knihy a scházet se se zajímavými lidmi z dané branže. Poznala spousty nových lidí, kteří se stali jejími přáteli a nadále jimi jsou… Zase se cítila šťastnější, jelikož s novými kamarády se ji o to víc lépe žilo a zapomínala na to vše špatné. Díky jeho kouzlu, které ji očarovalo, se ona rozhodla psát z části o něm a o sobě, to díky té oné náhodě a nesnesitelné frustraci si ona získávala nové spřízněné duše. Všechno to do sebe tak zapadalo a ona věděla, že až nastane ta chvíle, kdy dopíše svou poslední stranu, bude šíleně nešťastná, jelikož bude mít pocit, že jej ztratila, že ji odešel ze života. Slzy se ji draly při té představě, že jej ztratí, protože díky němu se cítila svá, taková jaká si přála být.
Možná si víc než sám
Možná je múza kousek síly
Možná to číst chce dál
Ať tomu rozumíš.
Čas od času zajela na místo, kde věděla, že jej opět uvidí. Vždy jej bedlivě pozorovala a ačkoliv se ji to zdálo neuvěřitelné, většinou se choval opravdu tak, jak o něm psávala. Věděla, však, že mu nemůže nic říct. Nemůže mu říct: Hele já jsem nějaká nána, co tě kdysi viděla tam a tam a tak nějak píši román o tobě, jako né přímo o tobě, ale možná se to tobě bude podobat.
Sama věděla, že přijít kdokoliv za ní s takovými řečmi, tak by se lekla a poslala by ho do háje s řečmi, že se ten člověk asi zbláznil. Že je to nějaký zfanatizovaný ctitel, který si s ní představuje kdoví co. Věděla, že se to daný kluk asi nikdy nedozví. Avšak tak silně mu to chtěla sdělit. Chtěla jej ve skutečnosti více poznat, nic ji doposud nelákalo víc.
Ať tomu rozumíš
V tomhle tom ohledu ji nikdo nechápal. Otázky o kom a o čem píše a kde bere inspiraci ji unavovaly, jelikož některé lidské bytosti uměly být velmi otravné. Vždy řekla, že se inspiruje různě a že daná postava v reálu neexistuje… Sama však věřila opaku.
Čím rychleji roky ubíhaly, měla takový neobyčejný pocit, že daný originál ji registruje a dokonce po ní taky pokukuje. Měl velké krásné oči. Ráda z nich četla. Co si asi myslí? Co se mu honí hlavou? Nebylo to pro ni natolik těžké, jelikož pozorovala lidi odmala, odhalila tedy leccos…
Vždy se však utvrdila v tom, že píše o člověku, který není jednoduchý a hlavně není zlý a to byl jeden z hororů, z kterých měla strach. Neuměla by se vyrovnat s pravdou, že by její hlavní hrdina byl vlastně podobný šmejd, jako ji ubližoval a kvůli kterému se taky vypisovala…
Ať tomu rozumíš
Všechno má svůj čas a jak to osud chtěl, tak to i bylo a oni dva se doopravdy seznámili. On však ale netušil, že by ona psala něco, na tož slova o něm. Ji to však nevadilo, již netoužila po tom, aby tohle velké tajemství věděl, i když on jako první by to vědět měl. Byla si toho vědoma, ale strach ji to nedovolil. Měla strach, že kdyby mu něco tak převratného sdělila, už by na ni nepromluvil a vyhýbal by se ji obloukem. Byl pro ni tak důležitý a tak vzácný a chvíle s ním strávené byly tak krásné, avšak tak krátké…
Možná si víc než sám
Možná je múza kousek síly
Možná to číst chce dál
Ať tomu rozumíš
Každý děj má svůj konec a přesně za dva roky od ledna, kdy napsala své úvodní slova, dílo dokončila. Musela se s ním rozloučit, i když poslední kapitolu psala v toku slz. Ten pocit, že žijete daný děj s daným hrdinou vám nikdo nevrátí a ona ho ze srdce milovala… Byl to její spasitel, její hrdina, její přítel… Věděla, že se musí rozloučit a kdy jindy, než-li v čas, kdy již mohla poznat blíž originál? Namlouvala si, že svým způsobem jej přeci neopouští.
Poslední strana, poslední věta, poslední slovo, dopsané poslední písmeno. Srdcebol a neukojitelná touha. Slzy skapající na klávesnici a všude kolem ní pohlcující prázdnota. Tak velký význam pro ni měl!!!
Ať tomu rozumíš
Sama se sebou v nitru bojovala. Měla by mít přeci radost, splnila si svůj velký sen, napsala knihu, ale ona však se smutkem v očích na to vše reagovala se slovy: Bylo to zvláštní, prostě jsem začala psát. Psala jsem. Byl to můj koníček. Ne! Byla to očista mé duše. Ne! Bylo to něco, co mě nesmírně naplňovalo. Bylo to něco, co mi dodávalo sílu! Něco co mi říkalo: To bude tvá budoucnost! Viděla jsem v tom svou budoucnost. Byl to můj osud? Snad ano. Snad ne. Mé dílo se stalo mým životem. Milovala jsem svůj život, protože mi dal to dílo. Milovala jsem to dílo, protože to byl můj život. Bylo to mé dítě a já byla jeho matka. Budoucí osud dítěte je vždy dílem matky… Ne! To je pořád málo. Byla to má láska! Láska ze všech vášní nejsilnější, neboť útočila současně na mou hlavu, srdce i tělo...
Ať tomu rozumíš
Jsou dny, kdy o něm přemýšlí dlouhé hodiny. Poddává se úvahám, jestli tohle všechno byla jen pouhá náhoda, nebo osud, který ji byl určen. Přemýšlí, proč zrovna on a ne někdo jiný? Má to snad nějakou hlubší myšlenku do budoucna?
Sama sobě neumí poručit, aby ho ze srdce nemilovala, i když k tomu dostala tolik podmětů. Dobře ví, že originál nikdy nebude její, má totiž svůj život daleko od ní. Chtěla by na něj zapomenout a začít znovu, jinde a bez něj. Ale nejde ji to! Je v ní všude, vzpomínky jsou příliš intenzivní a věčné. Tolik se trápí kvůli němu, ale srdce ji nedovolí zapomenout. Stačí, když se podívá na svou prvotinu, knihu s níž navždy bude usínat v obětí!!!
Ať tomu rozumíš…
