Večernice
Obloha nad kopcem najednou nepřirozeně zrůžověla, hluk zesílil, vše kolem bylo tajemné až hrozivé.
Každodenní večerní procházka plná odpočinku a relaxu se náhle změnila ve strach a v divné chvění po celém těle. Pro uklidnění sama sebe jsem si na uši nasadila sluchátka a poslouchala písničky mé oblíbené zpěvačky. Snažila jsem se oblohu, okolí kolem sebe a svůj strach nevnímat. Těšila jsem, kdy tahle nekonečná procházka se psem konečně skončí. Nikdy jsem se netěšila domů tak, jako tehdy. Miluji procházky plné přírodních jevů a málokdy se těším zpátky domů, protože vím, že mě doma čeká úmorné učení do ranních hodin u psacího stolu, budu muset poslouchat hádky svých rodičů a pláč a křik mých mladších bratrů.
Ale i přesto, že venkovní okolí se mění jako v hororovou scénu, svou procházku prodlužuji a jdu dále po zoraném poli směrem k lesu, protože si uvědomuji, že být v tom ,,domě hrúzy,, dřív, než mi mé zdraví dovolí, by znamenalo pro mou duši kolaps. Zaposlouchávám se do překrásných písniček od bohyně hudby. Představuji si krásné sny, které se mi nikdy nesplní a v tom potkávám svou nejlepší kamarádku Večernici. Shlíží na mě z nebe a zářivě svítí. ,,Ahoj Večerničko! ach, jak já ti závidím. Visíš si tam na nebi a vše pozoruješ ze shora. Nemáš žádné problémy a nic tě netíží. Chtěla bych se za tebou podívat, chtěla bych poznat vesmírný svět beztíže," říkal jsem si v duchu, protože jsem se bála promluvit nahlas, co kdyby mě slyšel nějaký vrah, úchyl či divoké prase, které by na mě vyběhlo z lesního porostu. Ve chvíli, když jsem se dostala do nejhorší uličky celé procházky obklopenou keřmi a jehličnatými stromy a předemnou jsem viděla jen hustý les, zvedal se čím dál, tím víc vítr. Větr se změnil v obrovský hurikán a lámal stromy a keře. Všude kolem létalo suché podzimní listí a prach z pole, který se mi dostával do očí a do pusy. Měla jsem neuvěřitelný strach, chytla jsem se psa a stékaly mi slzy po tváři. Chtěla jsem křičet, řvát o pomoc, ale nešlo to. Jen jsem si v duchu říkala: ,, já nechci umřít, pomoc! Mám strach. " V tom, jak jsem se celá klepala a křečovitě stýskala psa, se objevilo silně zářící světlo. Jak jsem zjistila, tak světlo vyzařovalo z Večernice. Všechno kolem se najednou zklidnilo a všude bylo strašné ticho. Ze světelného pásu, který vedl ode mě až nahoru k večernici, se poskládaly světelné schody. Moc dlouho jsem neváhala a společně s mým pejskem Lugym jsem se vydala po schodech za mou věrnou přítelkyní Večernicí. V uších mi dohrávaly poslední verše písničky od Anny K: ,,Všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko!"
hezké
(Bublushka, 23. 4. 2012 15:32)