Blog usoužené puberťačky

   Vánoce. Svátky klidu a míru. Zdá se mi to, nebo to je slovní spojení, které vzniklo na základě ironie? To musí být ironie, jinak už nic nechápu. Já v tom vidím jen stres, zmatky, nepokoje a hádky.
   Předvánoční shon. Honem honem! V Tescu mají velké balení ponožek pro dědečka, v Rossmanu výhodný Fastum Gel na babičiny klouby, v Okay skvělou videohru pro bráchu, v Ikei prostírání máminých snů, v trafice muži oblíbené sudoku a nakonec ve zverimexu luxusní tenisák s extrémně skákavými vlastnostmi pro domácího mazlíčka. Je to ujeté, člověk nedělá nic jiného, než-li pobíhá z jednoho obchodu do druhého a něco shání. Kde se jen poděl ten vánočně laděný klid?
   Štědrý den. Den, kvůli němuž všechen ten zmatek. Nevím, jestli mám jásat a nebo spíš brečet. Pláč je bezkonkurenčně na místě. Už od rána neslyším nic jiného než-li jméno Ježíšek. „Kdy už přijde ten Ježíšek? A to přiletí na těch sobech jako ten tlustý pán v té pohádce? A víš, co mi donese? Lego Star Wars, koloběžku, videohry, kostým Spidermana…“ Toto je začátek, toto je vánočně laděná snídaně plná otázek mladších sourozenců. Ovšem snídaně vonící teplým kakaem a vánočkou není jen o otázkách, hlavně přináší příkazy mámy, co všechno člověk musí udělat, a tak to začíná…
   Zdobení stromečku. Spoustu barevně lesklých baněk a strom, který voní jehličím a člověk je naladěn harmonií přírody. Ale vše překazí několik zaražených jehliček na kůži, několik rozbitých baněk, zamotané vánoční světýlka a vrcholná hvězdice, která ne a ne stát na místě, které ji bylo předurčeno. Do toho vás pořád máma z kuchyně diriguje, kam co a nakonec vám to stejně celé předělá, protože nemáte vkus pro kombinaci barev. Pěním: „Mami! To si můžeš rovnou ten stromek nazdobit sama, stejně mi to stokrát přerovnáš!“
   Chtěla bych si lehnout k televizi k pohádkám, ale je čas na balení dárků. Jsem spokojená, pouštím si anglické vánoční písně a snažím se ze sebe dostat stres. Trochu zápasím s izolepou, chvíli s nedostatku balícího papíru. Izolepu mám úplně všude a jsem celá ulepená. Pomoc! Do toho přiběhne udýchaný pán domu se sáčky v ruce. Na poslední chvíli totiž vletěl do supermarketu a nakoupil dárky pro celou famílii. Chce, abych i jeho dárky zabalila. Proč já?
   Všichni lítají a všechno se nedaří. Kapr se v kuchyni připaluje a všude je smrad a dým. Všichni jsou podráždění a hladoví, protože všichni poctivě dodržují tradici zlatého prasátka. A je to tady! Hádky, neklid a nepokoje. Bráškové nedočkavě vyčkávají už od odpoledne za okny Ježíška a on pořád nejde! Podle mámy je všude nepořádek a lítá jako splašená koza a pán domu se samozřejmě znechucen zavře na dlouhou konzultaci se záchodovou mísou a sudoku. Takže napětí stoupá a všichni se hádají. Kde se poděl ten mír?
   Po hodině tiché domácnosti se ustrojíme do vánočního kroje, sníme spáleného kapra, kterého sourozenci stokrát vyplyvnou na sváteční ubrus. Pak zazvoní Ježíšek, všude lítají papíry a má práce s balením je fuč, v nedohlednu. Nechápu, proč se dárky vůbec balí? A je po všem! Sourozenci jdou spát s novými hračkami, ostatní členové si sednou na gauč, podívají se na ten nehorázný binec po celém obývacím pokoji, protočí se jim panenky a se zoufalým unaveným výrazem podotknou: „A je po všem. Za rok znova!“
   Tak mi tedy vysvětlete, který vtipálek označil vánoce za svátky klidu a míru. Leda tak Mistr Bean, který zabalí jeden dáreček plyšovému medvídku a na strom pověsí jednu baňku. Ovšem když nad tím tak přemýšlím, tak i tomu na Štědrý den zůstala hlava v krůtě. Co z toho tedy vyplývá? Vánoce v klidu a míru neexistují. Ať tedy žijí vánoce a nesmrtelná ironie!