Stužkovací proslov
„Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.“ Snad skoro každý z nás s touto vizí podával svou přihlášku na SOŠ Veterinární. A když jsme v onu chvíli s úspěchem zjistili, že jsme přijati, začaly se nám hlavou promítat představy, jaké to tam asi bude? Co tam asi zažijeme?
Kdo by řekl, že budeme v hodinách zahánět neposlušnou a ukřivděnou krávu Žerynku do fixačního zařízení a sprostě ji nadávat: „Tak zajdi ty krávo!“ Že se budeme při cvičkách z nemocí prát s dvěmi neposednými a paličatými kozami, které se ne a ne podrobit palpaci jejich vemen. Ani ve snu by nás nenapadlo, že bychom naháněli hospodářskou zvěř po školním areále, jelikož si tyto nevinné duše usmyslily, že jejich školní docházka právě skončila a je čas vydat se někam jinam. Myslím, že ani hlemýždí závody v laboratorním cvičení z biologie nebyly v učebním plánu.
Samozřejmě nadešly i chvíle, kdy nám zrovna do smíchu nebylo. A tak se stávalo, že jsme se za jednu hodinu stačili nespočetněkrát zeptat svého spolusedícího v lavici za kolik minut zvoní a s hrůzou jsme zjišťovali, že uběhlo pouhých pár minut od vyslovení předešlé otázky se stejným zněním.
Velké krize přicházely v hodinách matematiky a chemie, kdy jsme na tabuli nechápajíc koukali a vždy jsme zjišťovali, že ty hieroglyfy na tabuli už dávno máme znát ze základní školy. Při tázací větě profesorky, zda vše chápeme, jsme zhypnotizovaně kývli v souhlas, abychom učitele ujistili, že nejsme zase tak hloupí jak vypadáme, poté jsme se všichni na sebe dlouze podívali, hlavou jsme nesouhlasně kývali zprava do leva, protože o tom nikdo z nás nikdy nic neslyšel.
Společně jsme toho zažili opravdu mnoho a čtyři roky utíkají na pohled pomalu, ale v realitě neskutečně rychle. Společně jsme se zadaptovali, navštívili spoustu zajímavých podniků a pracovišť. Přežili jsme odstrašující suché záchodky a kruté stanovaní na sportovním kurze, kde jsme měli pocit, že pokud usneme, tak se probudíme s rampouchy u nosu. S adrenalinem v krvi jsem statečně vcházeli na hodiny angličtiny, kde nám paní Mgr. Rysková jasně dala najevo, že první ročník není zrovna její šálek kávy. Avšak i čas nám ukázal cestu ke společné symbióze, kde se překládá časopis Bridge do sebemenšího čtverečku, jen aby mohl žák s nesplnitelným úkolem říct: „Paní profesorko, mám přeložený celý Bridge.“ A s drzostí jej mohl vytáhnout ze zadní kapsy kalhot.
Zdá se, že vše krásné a milé máme za sebou a teď přihází ten nejtěžší a největší úkol, zapečetit všechny naše vzpomínky do jedné velké zkoušky, maturity. Avšak zanechme pro dnešek zodpovědné myšlenky, jsme přeci v casinu. Užijme si proto společně stužkovací večírek natolik, aby navždy zůstal zarytý v našem lidské nitru a v budoucnu jsme měli na co vzpomínat. Příjemnou zábavu.