První taneční
„Emily! Podívej se, co jsem ti koupila. Tvé nové lodičky do tvých tanečních. S nimi budeš tančit jako víla Amálka.“ Ano, takhle to nějak začalo. Mé první taneční. Ta hrozná maškaráda v šatech a lodičkách plná ladně usmívajících se lidí. Někteří lidé mají opravdu o tanečních takovou představu, například má máma. Ovšem já jsem opak. Já patřím k lidem, kterým tanec nic neříká. Zkrátka a dobře nejsem typ ženy, která by společnému tanci s mužem hodovala. Jsem dívka, která se ráda obléká do riflí, košil a tenisek. Věnuji se hudbě, libuji si v tónech elektrických kytar a svůj volný čas věnuji své kapele. Takže pro mě jako rockeru byla tato estráda, v podobě mých tanečních, nepopsatelná muka. Bohužel si má máma nedala říct a do tanečních mě doslova dokopala se slovy: „Víš, vždycky jsem si přála mít holčičku, ale někdy mi přijde, že se mi narodil kluk. Prosím udělej mi radost a alespoň projdi tanečním, ať ti můžu jít na věneček a vidět tě v krásných šatech po boku nějakého šarmantního muže.“
No, co jsem ji na to mohla říct? Vůbec nic. Její slova mě dostala na lopatky. Chtěla jsem mámě udělat radost, a tak jsem se, s velkou nechutí, jednoho říjnového večera na svůj první trénink vydala.
Začalo vše celkem normálně. Tedy, normálně pro ty, kteří tyhle maškaráda berou za skvělou zábavu. Mně tohle celé přišlo nenormální. Přišla jsem do místnosti plných mladých lidí a většina na sobě měla společenské boty a přiléhavé oblečení. Dělalo se mi z toho špatně. Chtěla jsem se otočit na podpatku lodiček, které mi koupila máma a utéct. Jít to rozdýchat ven. Ale jsem silná holka, zhluboka jsem se nadechla a vyšla do sálu. Byla jsem však udivena. V celém sále byli pouze tři chlapci a zbytek samé holky, jedna vedle druhé. Bylo mi hned jasné, že budu ve dvojici s nějakou holkou. Což mi přišlo otřesné.
Měla jsme pravdu. Opravdu jsem tančila s dívkou. S holčinou, která vážila metrák. Byla jsem z toho vážně zoufalá, popravdě se chtělo brečet. Na neštěstí se tři kluci mezi dvaceti dívkami střídali, aby žádná z nás nebyla ochuzena. Konečně na mě přišla řada. Zrzavý chlapec s pihami na tváři mi podal ruku. „Teď si zkusíme polku,“ řekl náš taneční instruktor a já věděla, co bude následovat. Mé nohy utrpí bolest.
Nemýlila jsem se, můj taneční partner mi šlapal po nohách v jednom kuse. Ale to není nic oproti tomu, co přijde. Zrzavý chlapec začal hlasitě dýchat a stékaly z něj čurky potu. „Chudák,“ řekla jsem si pro sebe, „ten toho musí mít už plné kecky.“ Měla jsem samozřejmě pravdu. Můj tanečník se na mě podíval, zastavil a řekl: „ Promiň, já už nemůžu, já už jdu, čau.“
„Prosím?“ tázala jsem se ho, „jak to myslíš, že nemůžeš, vždyť ta hudba ještě neskončila. Snad mě nenecháš tady, uprostřed sálu, stát?“
Ten večer jsem se odpovědi nedočkala, chlapec zmizel v nedohlednu. Já jsem stála uprostřed parketu sama. Rozbrečela jsem se a utekla. Běžela jsem domů. Od té doby jsem se už na taneční neobjevila a ani to nemám v plánu. Má máma se smířila s tím, že ze mě nikdy víla Amálka nebude a jsem se opět mohla na plno věnovat svým zájmům, tedy kapele.