Podivín
Kdysi dávno, když jsem byla ještě malá holka se v mém životě něco radikálně změnilo. Vždy jsem byla ta neoblíbená, pro kluky nezajímavá šprtka. Nikdo se semnou moc nebavil, byla jsem ta divná, a když konečně se semnou začal někdo bavit, tak to bylo jenom proto, že něco potřeboval. Nenáviděla jsem sama sebe, měla jsem na sebe vztek a dokonce jsem trpěla záchvaty hněvy na svět, na svůj život. Hodně často jsem přemýšlela: Proč jsem taková jaká jsem. Ptala jsem se boha: „Proč jsem takový smolař, proč nejsem nejoblíbenější holka ze třídy, proč se neodvážím namalovat a udělat ze sebe hvězdu světa? Proč si vůbec nevěřím?“
Ať jsem přemýšlela sebe víc, vždy jsem dospěla k závěru, že za to může má máma. Umřela na rakovinu, když mi bylo šest let. Žila jsem jen ze svým tátou a mými zvířaty. Ano, uctívala jsem v mém dětském životě jen tři bytosti. Mého tátu, který mě měl rád, ale někdy mi připadalo, že má radši svou práci. Mé zvířata, která mi strašně moc naslouchala a lásku, kterou jsem jim dávala, mi oplácela. A třetí bytostí je jedna zpěvačka, která mi mámu hrozně připomínala, obě měly rády Lennyho Kravitze a její tmavě hnědé vlasy s roztomilou afinou mi připomínalo, jak jsem máminy vlasy rozčesávala a hlavně si obě prošly zákeřnou rakovinou.
Ale jednoho letního dne se vše změnilo. Můj táta si konečně udělal v práci čas na svou nádctiletou dcerušku. Jeli jsme do hor na chatu po mé babičce. Moc jsem se na den odjezdu těšila. A i přes to, že mi už bylo čtrnáct let, tak jsem měla pět týdnů dopředu sbaleno a těšila jsem jak teenageři na cigaretu po dlouhém vyučování. Cesta na horskou chatu byla dlouhá, ale krásná. Všude kolem příroda, jehličnaté stromy, louky a hlavně lesy. Zrovna, když jedeme cestou, která je ohraničená jen hlubokými lesy, na kraji cesty stojí stopař. A jelikož nám ho bylo líto, tak jsme ho samozřejmě vzali k nám do auta, ať nám dělá společnost. Bylo nám sice divné, co tento mladík s dredami a spletenými vousy do copánku dělá zrovna tady, na místě, kde není žádná civilizace. Sedl si na zadní sedačku, poděkoval a pozdravil. Můj táta se ho zeptal: „Kam to bude mladíku? Mladík nad svou odpovědí chvíli přemýšlel, ale nakonec odpověděl: „ Kam mě nohy zavedou.“ Oba dva jsme se na vysokého a štíhlého mladíka nechápavě podívali, ale on svou odpověď myslel očividně vážně.
Po půlhodině jízdy nudného ticha, jsem záhadného mladého muže začala nenápadně pozorovat. Ze svého turistického báglu vysypal filozofické knihy typu: Jak se stát úspěšným, Nadpřirozené bytosti, Jak přivolat duchy. Pozorovala jsem jeho záhadné věci a objevila jsem v nich i CD Lennyho Kravitze. Proboha, co je to za chlápka, který má rád Lennyho Kravitze. Je moc mladý, aby tohle poslouchal, říkala jsem si v duchu. V tom na mě ukázal svým dlouhým ukazováčkem a zeptal se: „Chceš si ho pustit?“ Jak kdyby věděl, nad čím tak koukám a přemýšlím. „Ano, ráda si to CD pustím,“ Odpověděla jsem tak, abych nedala najevo, že mě jeho otázka překvapila. Poslouchala jsem Lennyho krásné písně a namlouvala jsem si, že to všechno s tímhle CD je jen náhoda a už jsem se neodvážila na mladíka dozadu podívat.
Mému tátovi přišel tento lehkomyslný muž dosti podivný, ale moc nad tím nepřemýšlel, nejspíš si řekl: „Až bude potřebovat zastavit, řekne si!“
Po nějaké chvíli se muž svým chraplavým hlasem ozve: „Myslím, že by jste měl zpomalit jízdu pane!“
„Vždyť jedu pouze padesát kilometrů za hodinu,“ podrážděně řekl táta. Mladík už nic neřekl, ale i přes to táta zpomalil. A ještě, že tak učinil, za chvíli na to přeběhly přes cestu dvě srny. Naštěstí stihl táta brzo zabrzdit. Kdyby však jel táta rychleji, nemuseli by jsme mít takové štěstí.
Začínala jsem být z toho muže, čím dál, tím víc nervóznější. Uplynuly dvě hodiny a mladík pořád nechtěl zastavit a ještě do toho všeho nám kleklo auto. Všichni jsme z vozu vystoupili. Všude kolem pustý les a už začala tma. Táta nás uklidňoval, že za chvíli nám auto pojede jako hodinky. Záhadný muž se nadechl svým baculatým nosem, šibalsky se pousmál a řekl mi: „Jestli se bojíš, zavři oči, vlci vidí strach!“ Samozřejmě jsem se bála, jen jsem nevěděla jestli toho prostředí nebo jeho. Ale počkat, řekla jsem si, proč tady zmiňuje vlky? Vždyť to bylo mámino nejoblíbenější zvíře a jak ví, že mám strach a vůbec tyhle verše jsou z jedné písničky od zpěvačky, co mi mámu tolik připomíná. Měla jsem opravdu husí kůži. Naštěstí se zanedlouho tátovi podařilo auto nastartovat.
Moc dlouho jsme nejeli a velice zvláštní mladík řekl: „Tady mi zastavte!“
„Cože tady? Tady v tom pustém lese? V takové tmě?“ Vykřikl táta. Táta nakonec na rozkaz podivína zastavil. Podivín vystoupil z auta. Přišel k mým předním dveřím. Podíval se na mě svýma hnědýma očima jako kaštan, stejnýma jako měla moje máma a chraplavým, ale velice příjemným hlasem mi pověděl: „ Jsi chytrá, pěkná holka, tak si věř! Bohužel nemám peníze, abych vám za cestu zaplatil, ale něco bych tu pro tebe Sáro měl.“ Podíval se na oblohu a ukázal na nebe. „Támhle ta hvězda je tvoje a vždy tu pro tebe bude, tak si to pamatuj.“ Udiveně jsem se dívala na tu krásu a jediné, co jsem mu stačila říct,než se záhadně vytratil, bylo jednoduché: „Děkuji.“
Můj táta na to všechno řekl, že to byl PODIVÍN, ale já věděla, že to byla moje máma, která mi chtěla pomoct k mému lepšímu životu. Vím, že to byla moje máma, odkud by jinak záhadný muž znal mé jméno? Byl to ten nejhezčí dárek, který jsem mohla dostat. Vždy tu pro mě svítí a můžu ji všechno sdělit. Díky této hvězdy jsem si začala více věřit a život byl hned veselejší.
krásné
(Bublushka, 23. 4. 2012 15:38)