Jakartovická euforie
Probudila jsem se dříve, než bych musela. Chtělo se mi sice šíleně spát, ale nešlo to! I když vše kolem mě spánek jen podporovalo. Zejména počasí slibně nahrávalo komatu. Bylo zataženo, jakartovický areál byl zakryt pod šedým mračným pláštěm. Jakoby počasí souhlasilo s mými pocity, jakoby drželo semnou smutek.
Došla jsem ke skříni a hledala něco na sebe. Veškeré zbylé čisté oblečení mi přišlo moc fádní. Málo rajcovní pro zdejší mužskou elitu. Avšak poslední den své služby jsem nechtěla poslouchat ty tupé věty: „Proboha nechceš jsi ten límeček zapnout až ke krku? A není ti v těch kalhotách horko? Hej Frigida, musíš se trochu prodat a nehrb se!“
Jejich škádlení mě během brigády naučilo chodit v tílku a mini kraťáskách… Vidět mě vedoucí praxe, tak padne do mdlob.
Vyšla jsem ven a nadechla jsem se vzduchu, který mi přišel až moc čerstvý na to, aby byl skutečný. Tohle jsem dýchala celých jeden a půl měsíce, řekla jsem si pro sebe a z povzdálí jsem sledovala kolegyni ve stáji, která opět přijela do práce dříve, než by správě měla. I na to jsem si zvykla a přestala mít výčitky, že chodím pozdě. S ledovým klidem jsem tedy došla do boxu, kde přespával můj pes Lugy a jeho nová kamarádka Aylish. Byli tak krásní, když byli spolu. Ne, že by každý za sebe nebyli dostatečně krásní, ale spolu mi přišli mnohem hezčí. Byli totiž veselejší a vrásky štěstí jim rozzařovali tváře, očička jim zářivě jiskřili a jeden druhému dokazoval jaký je ďábel. Byli tak krásní, když byli spolu!
Stejně krásní jako jezírko, které se pyšnilo na vrcholku onoho areálu v Jakartovicích. Zde mé méně cenné já našlo určité kouzlo, něco, co vás nutí docházet znovu a znovu. Toto místo se pro mě stalo rutinní zastávkou každé naší venčící štace. Jezírko, ohraničené skalnatými výrůstky na nichž stékal podzemní pramen, mi dodávalo energii. Vracela jsem se k onu místu každou chvíli, byla jsem jak fetka a jezírko bylo pro mou duši osobní značkou heroinu.
Nejkrásněji tam bylo večer, když Slunce už nemělo takovou sílu a pomalu ale jistě zapadalo za obzor. Psiska pobíhala štěstím na jednu a na druhou stranu a navzájem se přetahovali o své vlastní vodítka. Připadala jsem si jako nezbedné malé dítě, jelikož jsem se s nimi přetahovala taky. Byla jsem spokojená, byla jsem šťastná, jakoby mě nikdy předtím nic netrápilo a nebolelo, jakoby minulost neexistovala…
A když už jsem nebyla plna elánu, opřela jsem se o lavičku a shora koukala dolů na kolbiště, kde mí přátelé jezdili na svých hrdých ořích. Bavilo mě je pozorovat, považovala jsem je za šťastné lidi. Nejhezčí pohled na svět je přeci z koňského hřbetu a tito lidé tento požitek měli denně. Také každý skok přes překážku ve mně vyvolával pocit adrenalinu. Frustrovalo mě to, zajímalo mě, jaký je to pocit, a proto jsem je s velkým zájmem pozorovala, přemýšlela nad tím, jaký je to asi pocit, western mi tento pocit nikdy neumožnil. Dívala jsem se na jejich ladné cvalové kroky a cítila jsem vítr ve vlasech a bylo mi opět fajn, cítila jsem se svobodná a volná…
Ten den mi všechno vše připomínalo, ten den jsem byla jako tělo bez duše, ten den byl pro mě poslední, poslední den na Penzionu nad Stájí v Jakartovicích. Ten den jsem se všemu, co mě předtím rozčilovalo, smála. Takže když mi kobyla Ponty svými hleny poskvrnila pět minut čisté tričko, přišlo mi to milé. Když se na mě klisna Fogy šklebila, jak kdyby snědla naráz celé balení kyselých bonbonů, smála jsem se a když mi valach Fast tahal za tričko a nenápadně se přibližoval a štípal mě do zadku, nejdříve jsem ho seřvala, ale když jsem viděla jeho tupě mladý výraz, tak jsem si uvědomila, že v boxe je strašná nuda a že se mu nemůžu divit. Byl rád, že měl v boxe nějaké rozptýlení, nemohl si zkrátka pomoc, hrozně ho to bavilo, jeho nevinný výraz mě rozesmál.
Když jsem vodila děti z příměstského tábora, tak mi ani nevadilo, že nejmíň sedmkrát každému dítěti musím říct, jak se který kůň jmenuje a kolik mu je let. „A víš jaké je mé oblíbené zvíře?“ (Kůň) „A víš, co budu dělat až budu velká?“ (Přesně to co ty)
Bylo mi tak líto, že je vše naposled. Ty otázky dětí jsem znala nazpaměť a vždy jsem jim odpověděla, že nevím, ať mají radost a mohou mi to říct.
Nazpaměť jsem znala i texty písniček, které jsme si zároveň při vodění zpívaly, vždy nám to lépe ubíhalo. Připadala jsem si jako za starých časů a opět jsem se ocitla někde mimo realitu a krutý svět, opět jsem cítila návaly štěstí, byly jsme šťastné…
Obědní přestávka byla pro zaměstnance taková chvíle drbů a velké hromadné konzultace. Většinou jsme se všichni sešli u velkého stolu jako jedna velká rodina. Pan kuchař byl jako velký pan táta a vždy každému po jídle zkontroloval, jestli každý vše snědl. Častokrát se nám stávalo, že jsme třeba už nemohli a abychom pana kuchaře neurazili, tak jsme hledali místo, kam jídlo nacpat, většinou to vyřešili zelené sáčky na psí výkaly a následné servírování místním kočkám a potulným psům. Nebo se stalo, že někdo něco zkrátka od přírody nejí, a proto jsme jídla mezi sebou různě mísili, jen aby pan kuchař byl spokojený, že nám chutnalo a talíře byly vylízané do posledního drobečku. Toto společné stolovaní bylo hrozně milé a utvrzující v naší kolektivně kolegiální lásce. Byli jsme jako jedna velká rodina!V penzionu se dalo pozorovat spousta věcí… Už jen personál v něm, každý jedinec v sobě nesl svůj příběh a každý o každém ten příběh věděl, i když by si to daná osoba ani nepřála s někým rozebírat, ostatní to za něj zvládli nadvakrát.
Často jsem pozorovala i ubytované hosty, zajímalo mě, proč přijeli a co je k tomu vedlo. Postupem času jsem nemusela ani ztrácet čas nad dlouhými úvahami, někteří ubytovaní byli jasní už od pohledu. Hned mi bylo jasné, že ten a ten manželský pár lepí svůj vztah, neboť je na bodu mrazu. Či jestli to jsou zamilovaně tajemní milenci, či unavení rodiče, kteří jsou rádi, že odjeli od dětí, kamkoliv, hlavně, že jsou od nich pryč.
Penzion nad Stájí a celý areál nese v sobě něco jako srdce, ve kterém je ukryta spousta příběhů. Nejen jeho zaměstnanců, ale i jeho návštěvníků. Je to milé příjemné místo, kde se lidé rádi vracejí a z kterého se zejména špatně odchází. Ta příroda a krajina a ta zeleň, měsíc a půl jsem žila mimo realitu, aspoň takový mám teď pocit.
Štěstí je vlastně tak hrozně málo, ale přeci tak hodně, uvědomovala jsem si, když jsem chodívala kolem kapličky směrem výš a výš a sledovala kombajny na polích, které už několik dní jezdily do žní. Příroda je věc bez které bychom se neobešli… Pohled na tu zemědělskou výrobu mě uspokojoval, věděla jsem, že bez chleba žít rozhodně nebudu muset.
Běhala jsem po loukách se sluchátky na uších a nahlas si zpívala jako kdysi v Býkově. Od těch dob co jsem se přestěhovala, mi nikdy nebylo tak dobře!
Zamilovala jsem si to místo, ten areál a zvířata a lidi v něm. Každý tam měl svou funkci, vše mi tam dávalo smysl.
Smysl života? Kolikrát jsem o něm uvažovala, kolikrát jsem o něm psala a pořád jsem se jen sama se sebou dohadovala. Smysl života není. Nic totiž nedává smysl! Hlavně abychom byli šťastní a našli místo, kde je nám dobře a já jej našla!!!