Občanský průkaz
Zletilost, to je panečku sláva, být zletilý a při tom obdržet svůj první občanský průkaz. Pamatuji si, jak jsem byla hrdá, jak jsem se hrdě dívala na tu velkou pěticentimetrovou kartu, na které jsem sice vypadala, jako kdybych právě vylezla z lochu, ale stejně to byla událost. Ovšem teď jen nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak jsem z něčeho tak příšerného mohla cítit hrdost. Byla bych totiž mnohem radši, kdyby má peněženka byla o tuto kartu totožnosti chudší…
S mým velkolepým stěhováním z konce světa vesničky Býkov do ještě větší ďůry města Krnova se samozřejmě měnilo i mé trvalé bydliště, jak těžce se o tom píše. Ach, Býkov, kde jsou ty časy?
Se stěhováním nesouviselo naskládat vše do desítek krabic a nakonec to celé převážet a vynášet a vykládávat věci z krabic do nového. Souviselo s tím i spoustu starostí, od kotle, který netopil a plynaři nebyli schopni třikrát po sobě kotel zprovoznit. Od topenářů, kterým ne a ne žádný z šroubováků neseděl, aby ventily utáhli. Od našich nových sousedů, kteří ani za boha pochopit, že Lugy je pes a feny, hlavně tu jejich, ze srdce miluje. Až po major domuse, který už od listopadu slibuje, že dveře ve všech pokojích budou a že na záchod se těch dveří dočkáme i dřív a že v koupelně nám to zrcadlo taky namontuje a s těmi světly v pokojích si nemáme dělat starosti, protože ty už má doma, jen je není už od listopadu schopný k nám přinést, natož je namontovat. To nemluvím o těch futrech, baterií do umyvadla, nezapojené myčce a nesložené posteli. Děs! Neumíte si představit, jaký je to adrenalin umývat se v bidetu, krášlit se místo u zrcadla v odrazu mikrovlnky a chodit na toaletu, která nevlastní dveře, kor když máte dva malé bráchy, kteří by hrozně rádi vypozorovali krásy ženského těla. Mnoho z vás by řeklo, že už nic horšího by mě potkat nemohlo. Houby s octem! Mohlo! Ze všeho nejhorší byla změna bydliště na mém občanském průkaze…
Městský úřad, jak hrozný to pojem, z kterého mi vstávají všechny vlasy na hlavě. Nikdy jsem nechápala na co si dospělí stěžují. Nechápala jsem, co může být na úřadech tak odpuzujícího, jak může člověk přijít z úřadu tak otrávený a tak si zkazit celý den. Po jedné návštěvě jsem pochopila.
Úkolu jsem se ujala s velkým odhodláním, budu přeci brzy dospělá a svéprávná, takže jsem sama vešla do velkých vchodových dveří. Když už jsem vše našla, tak jsem čekala a čekala a čekala, div jsem tam nevystála důlek. Konečně po dvaceti minutách jsem přišla na řadu. Hurá! Když jsem vše vysvětlila, o co kráčí a co po velice „příjemné“ paní úředníci potřebuji, tak mi sdělila, že ji mám dát svůj průkaz a pronájemní smlouvu. Načež jsem ji vše vydala a ona mi na oplátku dala lejstro, kde jsem měla vyplnit šíleně moc věcí o mém novém bydlišti. Zde nastal první problém, měla jsem tam vyplnit jméno vlastníka bytu a adresu a já, jelikož jsem měla v tu dobu úplně jiné starosti, jsem přišla na to, že vlastně nevím, kde to bydlím. Ulice? Že by Revoluční? A číslo popisné? Co já vím? A jméno vlastníka bytu? Jsem snad Einstein? Začala jsem se potit. No nebylo se čemu divit, já měla na sobě zimní bundu a ty dámy úřednice si polehku chodily v halenečkách a konstatovaly, že by mohly zapnout klimatizaci. Horko mě vážně trápilo, ale mnohem víc mě trápil fakt, že nevím, jak objasnit svou situaci, fakt, že jsem dutá jako bambus, že zpět potřebuji nájemní smlouvu. „Prosím Vás,“ vykoktala jsem, „mohla by jste mi zpět na chvíli půjčit tu smlouvu, já si ještě tou adresou nejsem úplně jistá.“ Úřednice na mě hodila výraz typu: To jako kvůli tobě budu muset vstát jo? No tak to je vrchol.
Když už jsem konečně vyplnila první stranu a s dobrým pocitem, že jsem to zvládla, jsem přišla na druhou stranu, úsměv mě ovšem opět přešel. Opět se mnou prolil pot. Chtělo se po mně rodné číslo. Nechápu, jak jsem se ho ještě nestihla za svůj život naučit, tolik čísel znám, znám nespočet pinů a telefonní čísel, v hlavě nosím šílené krkolomné básně a zdlouhavé scénáře, ale že bych se naučila své rodné číslo, k tomu jsem ještě nikdy nedospěla. Nikdy mi to nepřišlo důležité. „Paní prosím Vás.“ Baba se na mě vražedně podívala, byl to ten výraz typu: Co zas? „Víte, mohla by jste mi jen na malou chvíli půjčit i ten starý občanský průkaz, já jen že bych si z něj ráda opsala rodné číslo.“ Nechci nic říkat, ale nedalo by se říct, že by mi babina za pultem pěkně průkaz podala. No není se čemu divit, zase musela kvůli mně vstát. Hrůza!
Vše jsem s úspěchem a propoceným tričkem vyplnila, co teď? „Podpis, sem!“ rozkázala mi úřednice. „Moment! Vám ale ještě není osmnáct, že?“
„Ne, to vadí?“ Odpověď jsem nepotřebovala znát, její výraz mi to odpověděl sám.
Po nahánění mámy po městě, že musí jít se mnou podepsat jeden cár papíru, to vypadalo, že by to možná už mohlo být vše. Haha, zase tak lehké to nebylo. Přišla totiž řada na platbu, na padesátikorunový poplatek. Máma vytáhla pětistovku a málem nás ježibaba proklela k nejvyšímu ďáblovi. Samozřejmě neměla navrácení. Nastala tedy akce: Rychle si rozměň nebo tě úřednice vlastnoručně vyhostí z města.
Zpocená a s velkou migrénou a vyschlým hrdlem jsem ji na stůl pohodila padesát korun, popadla žádanku k dalšímu okýnku a stroze řekla: „Nashle!“
Na chodbě jsem popadla dech a konečně si odložila zimní bundu, opět jsem čekala a čekala a vzhledem k tomu, že jsem byla u konce mého spisovatelského díla a já byla pohlcena múzou, tak jsem němě trpěla a vztekala se a říkala jsme si: „Proč já?“ Nakonec mou sebetrýzeň osvobodil zelený nápis na tabuli VSTUPTE! Byla jsem poslána do kabiny dvě, sedla jsme si na židličku a jako vyoraná myš jsem koukala okolo. Fotobuňka se mi vůbec nelíbila a ta žena za okýnkem taky ne. Chtěla jsem utéct a to hned!
„Chcete v průkaze uvést váš stav?“ žena za sklem na mě vybafla větu, načež jsem nepochopila, na co se mě ptá. „No jestli jste svobodná? Tak chcete to uvést?“ Vůbec jsem nechápala, co to má za význam, jestli to tam bude nebo ne! Mě to může být přeci úplně jedno.
„Pro mě za mě, mně je to fuk. Třeba svobodná,“ řekla jsem z posledních sil a najednou mě oslnil blesk. Byla jsem v šoku, tohle jsem vůbec nečekala. Ano, věděla jsem, že mě v té bílé místnosti vyfotí, ale čekala jsem, že mě někdo upozorní. Opět jsem se zmýlila.
„Tak se podívejte, tak co tomu říkáte? Dobrý ne?“ ptala se mě baba za sklem, ženská prudká jako průjem. Teď jsem ovšem teprve zažila šok, na obrazovce jsem viděla někoho, spíš něco, měla jsem to být já, ovšem já se vůbec nepoznávala.
„Pane Bože!“ vyšumělo ze mě. Viděla jsem osobu, která měla absolutně zpocenou afinu, vlasy ji odstávaly a absolutně postrádaly uspořádanost. To byly mé vlasy, které se zpotily pod čepicí. Můj orosený obličej, byl také obličej někoho jiného, všude byly vidět mé pihy, které v zimě jen tak vidět nejsou a kromě toho mi byla vidět každá nepatrná žilka pod kůží. Přesně tak si přestavuji člověka po měsíčním rozkladu v hrobě. Chtělo se mi brečet. To mi jako nemohla říct, že si ty vlasy mám trochu upravit? Celkové mé přípravy před odchodem na úřad byly v nedohlednu.
„Dobrý ne? Ne? Nebojte, mi to trochu vyretušujeme.“ Mrkla na mě žena, která se mi nějak ztrácela před očima, začalo mi šumět v uších a oči se mi plnily slzami. „Tak a tady se mi podepište.“ Rozmlžená osoba mi podala destičku a propisku, zmateně jsem popadla tužku a na desku jsem se podepsala. „Co děláte? Chybí Vám snad ještě papír ne?“ Koukala na mě jako bych byla z jiné dimenze. Vím, že na plynárně se podepisuje člověk jen na takovou destičku a pak se podpis zobrazuje na monitoru počítače, proto jsem se bez úvah na desku podepsala a nic neřešila. Udělala jsem ze sebe ještě většího blbce, chtěla jsem křičet. Utíkat a nikdy se nezastavit. Být v tom novém bytě, kde je vše rozkopané a nedodělané, hlavně že se někde schovám.
Kostrbatě jsem se podepsala a zavřela za sebou dvířka té bílé depresivní krabice, už vím, jak se cítí králíci v králíkárně. Chudáčci ušatí! Doma jsem byla rychlostí blesku, dala jsem si silné kafe, aby mě můj nízký tlak nedostal do kolabujícího se stavu a zajedla to cukrovím. Byla jsem znechucená, unavená, nervní, vzteklá a protivná, jelikož má spisovatelská euforie, která se mě tak držela a já ji na těch pár posledních kapitol, co jsem měla v plánu napsat, tak hrozně potřebovala, se někde v tom všem stresu a zmatku ztratila. Nenapsala jsem vůbec nic! Hrozná to trýzeň pro člověka, který trpí nemocí neuspokojených rukou, předávání své fantazie a myšlenek na papír. „Ježiši naděláš z jednoho stráveného dne na úřadě, ta dnešní mládež nic nevydrží. Já jsem tam pečená vařená.“ Konstatovala máma mou chcíplou náladu. Všechna čest dospělým, opravdu. Už jsem pochopila, proč tolik lidí nosí v peněžence pět let prošlou občanku, proč tolik lidí se nežene do vdavku, proč tolik lidí nemění své trvalé bydliště, proč tolik lidí se vyhýbá městskému úřadu obloukem.
Po měsíci jsem si šla pro svou kartu identifikace, počkala jsem si dlouhou dobu, než jsem se dostala na řadu, vzala si do ruky novou menší podobu průkazu, podívala jsem se na dobu platnosti, jelikož jsem přesně chtěla vědět, jak dlouho to strašidlo na fotce bude prezentovat občana Sáru Rejdovou a jak dlouho nebudu muset páchnout do té šíleně přetopené budovy. Deset let, zlatých deset let. Nic by mě ten den nepotěšilo víc. Jak málo stačí k lidské radosti, nic totiž člověka nepotěší víc, než-li štěstí v neštěstí.
Komentáře
Přehled komentářů
Hezký článek. Hned mi zlepšil pojí zkaženou náladu. Jojo a na úřadech je to zabijácký a chození na záchod bez dveří taky znám. To takovej rok dva bylo naší každodenní realitou a maličké zrcátko vysící na drátech od dosud neexisujícího světla nad umyvedlem. Stěhování je majstrštik :-)
Tak, tak
(Týna, 1. 3. 2013 20:44)
Jo, zasmála jsem se ;-) To s kotlem je mi důvěrné známé, v drobné obměně se něco podobného odehrávalo i v našem bytě, byli tady nevím kolikrát a pokaždé to z nějakého - zcela nemožného- důvodu nešlo uvést do provozu.
A úřady jakéhokoliv typu to je prostě zlý sen, jediné štěstí, že ta občanka platí tak dlouho!
pěkné
(Klárka, 9. 3. 2013 19:39)