Autobus
Autobus. To je ten jeden z cestovních prostředků pro hromadnou dopravu. Myslím, že každý, aspoň jednou v životě, zažil ,,krásnou,, cestu autobusem od někud někam. A já jako student, který si vybral školu 300 km od svého domova, musím každý týden dvakrát tuhle tu trasu zdolat s přelidněným autobusem. Cesta trvá pět a půl hodiny. Pět a půl hodiny s mrzutými, unavenými, ukecanými, upocenými nebo opilími lidmi. Přiznám se, že skoro celou cestu většinou prospím, protože přes pracovní dny si moc spánku neužiji. A v neděli, když se zase vracím, tak naspávám dopředu, protože vím, že mám opět před sebou pracovní dny. Ale někdy se mi usnout nedaří...
Vždy si dopředu kupuji místenku, protože stát pět a půl hodiny, by mě zabilo. Nevýhodou místenky je, že i starší lidi než jsem já a dokonce i důchodce musím vyhodit z místa, když mi na mém čísle sedačky sedí. Někteří lidé dělají, že neslyší, jiní nic neřeknou a škaredě se na mě dívají a důchodci začnou nadávat a vzhlížet k bohu a ptát se: ,, Proč je dnešní mládež tak zkažená a kde se ztratila úcta ke stáří?,, Ale já za to přeci nemůžu. Já jsem si tu místenku zaplatila, přece nebudu stát jako pako a dívat se, jak mi někdo sedí na mém zaplaceném místě. A když teda konečně zasednu na své místo, tak buď čekám, kdo si ke mně přisedne a nebo velice rychle zkontroluji, kdo to vedle mě sedí. Nejlepším spolusedícím je prázdná sedačka, takže žádný spolusedící. Ale to se opravdu nestává často, nýbrž vůbec. Nejradši jsem, když si vedle mě sedne někdo mladý, dá si do uší sluchátka a já vím, že tento člověk chce to samé jako já, klid. Poslouchat písničky a spát. Horší je to s pány, kteří jsou po těžké pracovní šichtě nebo s ženami, které byly nakoupit pro celou famíli a když si přisednou, tak vypadám jako přimáčklá mucha na skle. Ale úplně nejhorší jsou důchodci. Dědečci jsou většinou v opilém stavu a lepí se na mě jako na prostitutku a nebo si ten svůj elixír života vezmou rovnou do autobusu a při každé zatáčce mám tento elixír v klíně. A důchodkyně, staré babičky, si strašně rády vyprávějí a kecaj a kecaj a tu svou pusu zavřou až vystupují. Málokdy si všimnou, že mám sluchátka v uších a vlastně si povídají samy ze sebou. Jen jednou se mi stalo, že jedna babička mi vytáhla sluchátko z ucha a začala se bavit o motorkách. A jelikož jsem se cítila strašně trapně, tak už jsem si to sluchátko až do Hradce nenasadila. Naštěstí jsme měly stejný názor na tyhle dopravní prostředky a řeči, že motorkáři jsou sebevrazi na dvou kolech, mi vůbec nevadily. A jelikož jsem holka, tak úplně nejradši jsem, když si vedle mě sedne kluk. Ale to se stalo jen jednou.
Přisedl si ke mně a já byla v sedmém nebi. Měl v uších sluchátka, takže jsem věděla, že mě čeká klidná cesta. Ale v Králikách se autobus vylidnil a kluk si přesedl na sedadla za mnou. Místo něj si vedle mě sedla dost obézní paní a já jsem přemýšlela, proč si ten kluk přesedl. Když jsem se bavila s kamarádkou při přestávce v Šumperku, tak jsem se musela zeptat, jestli nesmrdím koňmi nebo hnojem, protože jsem ten týden měla praxi ve stáji a rovnou ze stáje jsem utíkala na autobus. Ale údajně jsem voněla vypraným prádlem. ,,Prostě se uvolnilo místo a asi se nechtěl mačkat, ,, říkala jsem si. Shodou okolností vystupoval na stejné zastávce jako já. Ale když vystoupil zmizel mi z dohledu. Byla zrovna zima a na pusté zastávce ve tmě jsem stála sama. Za chvíli přišli mladí vyhulenci. Začali mě otravovat. Chtěli po mně peníze a nepříjemně se ke mně shlukovali. Ale v tom přišel on. Dal jasně najevo, že mají odejít. Vyhulenci odešli a já vyděšeně poděkovala. Jmenoval se Martin, jel semnou i dalším autobusem za svou přítelkyní. Celou cestu jsme si povídali, byl to moc milý člověk. Když už jsem vystupovala, tak jsme se rozloučili s tím, že se určitě v autobuse zase potkáme. Ale od té doby jsem ho už nikdy v autobuse neviděla.
V létě, když jsem zrovna neměla místenku, jsem opět musela cestovat do Hradce. Do teď si vzpomínám na mou kritickou smsku, kterou jsem mámě z autobusu posílala: ,,Proboha! Nejdříve měl vlak do Bruntálu výuku, potom měl autobus zpoždění a když konečně přijel, tak i přesto, že jsem řidiče prosila, tak mi nechtěl otevřít zavazadlo, údajně nemá čas, takže mám zavazadlo u zadních dveří. Tolik lidí jede, že poslední místo jsem ukořistila na pětisedačce mezi cigány, kde na mě fučí tak, že mi je zima i v mikině a skáče to semnou jako na trampolíně. Doufám, že ten kinedryl rychle zabere, že já radši nejezdím vlakem. ,,
Vlakem nejezdím, protože bych musela čtyřikrát přestupovat a je to o dvě stovky dražší.
Co bych na závěr měla říct? Možná to, že vynálezci by už měli vynalézt teleport.
Komentáře
Přehled komentářů
hmm pěkný příběh :) .... na úterní ráno mě příjemně pobavil. Díky :) víc takových "spisovatelek" ze života
Re: Pěkné
(Usožená puberťačka, 18. 4. 2012 20:57)Já děkuji tobě, jsem ráda, že tě má povídka pobavila a že jsi ji okomentovala. Tvůj komentář mi udělal obrovskou radost. Komentařáře jsou pro blogaře největší odměnou, díky.
Pěkné
(Domča, 17. 4. 2012 8:10)