8. ledna ve 22:41 s depresí
Můj milý deníčku, znáš takový ten pocit, že ti život podkopává nohy? Odpovědi se nedočkám, protože si papír, papír, kterému se svěřuji, jak tragické. Ale co už, každý má něco. Deník si už píšu od svých osmi let. Neumím si představit, že bych si tě nepsala, komu bych se taky vyzpovídala. Ty mi vždycky nasloucháš a nikdy nic neprozradíš. Je mi mizerně, cítím se jako šlupka od banánu, využiješ ji (banán sníš) a pak ji vyhodíš. Je to zvláštní pocit, nejradši bych se někam schovala, před vším utekla někam hodně daleko. Ale to nejde! To nejde, proč to sakra nejde? Jsem úplně vyšťavená, jsem jak ta šlupka bez banánu, kus mě se někde ztratilo, půlka mého já mi chybí. Ta půlka mého já je totiž úplně v jiném světě. Světě, který si představuji. Ve světě, který bych chtěla žít. V mém životě jsou dva světy. Svět normálních, ve kterém žiji a nechci žít a svět nenormálních, kam mé druhé já uteklo a kam bych se chtěla dostat. Chci pryč ze života normálního. Uvědomuji si, že některé mé životní rozhodnutí byli chybné. Teď se to na mě sesypalo úplně všechno. Rodina, kamarádi, škola, intr a mé rozpolcené já. Co je doma, to je prostě doma a ven se to nedostane. Co se týče kamarádů, tak je spousta lidí, co si na ty kamarády hrají, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Drby a pomluvy jsou hrozné svinstva, takový problém lidstva, z kterým jsme se narodili. Intr, já a intr se mezi sebou nenávidíme. Na intru si připadám jako udusaná hlína, jakoby mě dusil. Není tam svobodný kyslík. Není tam kyslík pro mě. A škola? Jsem dutá jako bambus. V koutku své duše vím, že jsem chytrá, dokonce až příliš dospělá na svůj věk, rozumná, cílevědomá a vím, co chci. Ale velká část duše mi říká, že jsem úplně vygumovaná. Už asi pátý den sedím u učení a mám hlavu v klíně. Už druhý den se snažím učit chemii, ale marně. Jedna věc je ta, že jsem myšlenkami úplně jinde, jsem totiž ve světě nenormálních a druhá věc, že má motivace k učení je na bodě mrazu. Já totiž dostala z poslední písemky z chemie pětku, stydím se. Ale já té chemii dala čtyři hodiny, nešla jsem kvůli té písemce ani na přednes. A mám za pět. Motivace nula. Není. Nebaví mě to. Jsem totiž v sobě úplně ztracená, jsem mimo. Do školy jdu až v úterý. Nechce se mi tam, mám strach. Tolik písemek, co mě čeká a mně to hlava nebere. Kdyby mě ještě nedoháněla k šílenství docházka, tak zůstanu doma ještě týden. Aspoň bych se všechno v klidu stihla naučit. Není mi nejlíp, pořád jsem nemocná a máma a hlavně babička chtějí, ať zůstanu doma, ale když zůstanu, tak školu nikdy nedoženu. Naše škola rovná se pasťák, od slova si v pasti. Jsem v takovém stavu, že mám sto chutí, přejít na jinou školu, ale pokud si chci splnit své sny, musím zůstat v Hradci. A do toho ten zasmolený Oliver Twist, na kterého mám referát a musím ho přečíst. Jsem vášnivý čtenář a knihomol, ale ta knížka nejde přečíst. Moje teta tvrdí to samé, poradila mi, ať ji čtu stylem, co čtvrtou stránku. Ale jsem moc poctivá, abych tu knížku, tak zneuctila. Myslím, že jsem do svého předsevzetí měla připsat: přečíst Olivera Twista. Až ho přečtu, půjdu to oslavit. Ach jo. A teď k mému rozpolcenému já. Nechci zde rozebírat mé sny, každý má nějaké. Ale začala jsem totiž plnit jedno svoje předsevzetí. Začala jsem psát knihu. Jsem duchem nepřítomná. Nejradši bych v kuse psala. Ale nemůžu, protože se musím učit. Zamilovala jsem se totiž do té knihy. Do hlavní postavy té knihy. Dokonce se mi po té postavě i stýská. Mám nutkání pořád psát a přemýšlet nad tím. Pokud tu knihu dopíši a pokud by ta kniha vyšla, tak v ní nebudou jen písmenka, slova a věty, ale bude v ní i má duše. Je přede mnou spousta práce a pořád musím nasoukávat do sebe nové informace, abych tu knihu dopsala, protože nejsem dokonalá a já chci, aby ta kniha byla pravdivá, ze života. Hrozně mi trhá srdce, že se jí pořádně nemůžu věnovat. Mám jiné povinnosti. Měla bych se sice více zaměřit na svůj filmový projekt, ale ten sepíši raz dva, protože jsem na něm pracovala celé prázdniny. Mám spoustu podkladů a informací a stručný, ale výstižný děj. Omáčka se dá vždy dodělat. Ale ta kniha mi nedá spát a když usnu, zdá se mi o ní. Možná se mi budeš smát, ale už teď vím, jak bych tu knihu jednou chtěla pokřtít. A já mám teď v hlavě hrozný chaos, na učení, tam není místo. A od včerejška, co mě potrkal náš beran, tak má hlava, má duše se rozpoltila. Jsem sice blíženec, jsem dva. Ale ti dva musí být spolu v jednom, v jednom těle, ale ten druhý, ten druhý mě opustil. Cítím se sama, neúplná, smutná bez toho druhého. Chtěla bych se zase spojit ze svým druhým já. Mám tě ráda deníčku, mám ráda svůj blog, v tomto blogu, v tobě je taky má duše, mé já. Mám ráda všechny lidi, co můj blog navštěvují, mám k nim citový vztah, i když je třeba neznám. A víš co? Moje návštěvnost je větší a větší, stoupá, třeba stoupá ke hvězdám. Dělá mi to ohromnou radost a slovo DĚKUJI je podle mě slabé. Třeba se má duše příští týden vrátí, až přijedu zase domů a budu mít po všech písemkách. I kdyby z těch písemek měla pětku, život jde dál. Je to jen pololetí a v novém pololetí můžu začít úplně od znova. A kdybych třeba měla na vysvědčení přece jenom několik trojek, život se nehroutí ne? Mamka ví, že se učím a ví, že mám v hlavě spoustu podmětů, které neumím zpracovat, pochopí to. Jsem vlastně takový dospělý puberťák. Puberťáci mají také spoustu podmětů, které neumí zpracovat a proto dělají vylomeniny. Dnes si opravdu připadám jako usoužená puberťačka. Hodně lidí se ptá, proč takový název, když se to ke mně vůbec nehodí, vždyť já přece nejsem puberťák. Vždy jim vysvětlím, že je to z knihy od Ros Asquithové, která patří do mé inspirace, ta psala knihy o ambiciózních mladých dívkách, co chtěli něco dokázat, splnit si sny. Jsem úplně stejná, taky mám sny a jen tak se jich nevzdám a proto se dost často dostávám do usoužených situací. Je už půlnoc a já se půjdu ještě učit chemii, než si budu moct vzít antibiotika. Buď u toho učení usnu, nebo budu koukat do učebnice jako vyoraná myš a myšlenkami budu ve světě nenormálních. Toť otázka.
Měj se krásně deníčku a dík za pomoc, umíš mi vždy urovnat myšlenky, tak snad příště bez depresivního období i s mým druhým já.
Tvá Usoužená puberťačka