8. června, ve snaze zapomenout...
Můj milý deníčku, dlouho jsem se neozvala, vlastně je to už celá věčnost, ale prostě to dřív nešlo. Teď však už mám skoro vše za sebou a mám více času. Popravdě jsem psaní na blog nějak odkládala, prostě jsem poslední dobou tak nemile smutně naladěna. Těžko se někdy člověk vyrovnává s realitou, když tak rád ulítává do říše snů…
Každopádně mám po maturitě, třikrát hurá!!! Nastaly totiž chvíle, kdy jsem myslela, že skočím pod vlak, nebo z okna, no prostě, že skočím a zapomenu. Úplně zapomenu, nic mě nebude trápit. Měla jsem takový strach, že ji nezvládnu. Učila jsem se a přesto jsem věděla, že stále nic není ve mně ukrytého. Květen byl pro mě opravdu měsícem krize a to nejen po studentské stránce… Občas se člověk zahledí tak silně, že nevidí ty pravé tváře anebo tomu tak není, ale tím pádem ničemu nerozumím. Hlavně nerozumím mužům… A já nesnáším pocit nevědomosti, nesrozumitelnosti.
Před maturitou proběhl i velkolepý bod mého zatím tak zmateného života, a tím byl křest mé knižní prvotiny – Svět nenormálních. Bylo to… Já vlastně ani nevím, jak onen křest mám popsat. Pro mě jako účinkující to bylo něco víc, než pro ty co stáli dole a zírali, poslouchali a čerpali onu atmosféru. Popravdě tak rychle tento obřad proběhl, že si matně vzpomínám na určité okamžiky, některé si však pamatuji až moc dobře… Tak rychle bylo po všem, že mi vlastně asi kolem druhé hodiny ranní, kdy se všichni pomalu ale jistě vytráceli, bylo hrozně smutno. Věděla jsem, že ten ojedinělý pocit, který ve mně koloval celý večer, už se nikdy nevrátí a mi bylo celý večer tak hrozně fajn. Trávila jsem čas s lidmi, které jsem měla ráda, které jsem milovala. Atmosféra plna smysluplné hudby v mém nejoblíbenějším klubu mi dodávala blaho a hřejivý pocit, dodávala mi úplnost, a tím pádem štěstí v mém nitru. Každý se mě ptá, jaké to bylo, ale já opravdu nevím, jak odpovědět. Vždy nadšeně odpovím, že báječně boží, ale popravdě ve mně koluje melancholie. Nemůžu se zbavit tísně, že tímto gestem všechno skončilo. Celé ty čtyři roky přemýšlení, hledání informací, psaní, seznamování se s novými lidmi a zároveň si v nich nacházet spřízněné duše… Mám pocit, jako bych je tím křtem ztratila. Můj osud udělal za tímto vším velkou tečku a teď je jen na mě, čím dřív se s tím srovnám a zapomenu. Bohužel vzpomínky jsou tak silné, že bojuji a nejde zapomenout na celý rozvoj událostí… A čím víc se vnořím do hlubin vzpomínek, tím víc mě dusí úzkost. Říkám si: Bože, proč mi tohle všechno děláš? Proč tohle všechno, když to nakonec nemělo žádné vysvětlení, byla to snad jen chabá slova a činy, které neměly hlubší smysl? Proč se teď musím mučit a zapomenout, nebo se nedohrabu dál…? ALE JÁ NECHCI ZAPOMENOUT!!! Ale pokud nezapomenu budu se trápit do nekonečna, jelikož na mou lehce zranitelnou duši málokdo bere ohled. Mám pocit, že si někteří tvorové semnou hrají jako kočka s myší.
Ať mě teď dusí sled nynějších událostí, tak na křest vzpomínám ráda a velmi často, víc než bych měla. Byla jsem mezi svými, s lidmi, s kterými je mi dobře, víc než dobře. S bytostmi, s kterými máš pocit, že jsi svůj a že rozumí tvé nenormální duši… Ráda vzpomínám na dobu těsně před křtem, kdy mi z toho všeho už mírně hrabalo na maják, jelikož je to určitá zodpovědnost, zařizování a také jsem úplně nevěděla do čeho jdu a co mě čeká, bylo to takové poprvé. První křest mé debutové knihy. Byla jsem frustrovaná, ale hrozně jsem se těšila a bylo mi napjatě fajn. Tady tohle vyobrazení je tomu důkazem :-D
I když mi celý den nebylo třikrát do zpěvu, jelikož začalo jaro a mluvit se mi opravdu nechtělo… Má alergie a nateklé mandle a ucpaný nos toho byly příčinou. Ale když člověk musí tak musí, a tak jsem zas pro jednou byla hrdina a i přes to, že mi občas nebylo něco rozumět, publikum pronášelo kladné věty k mému já. Křtění se kmotr knihy taky ujal se ctí a s humorem, a to bylo významné plus, jelikož podle mého názoru není nic horšího něž-li křtění knih v tichosti a důležitosti! A kapely? No tak Voxel, Lola Běží a UDG, to nepotřebuje komentář a hodnocení. Avšak přirovnala bych to k takovému anglickému přídavnému jménu, které se používá ve spojitosti s jídlem, a to DELICIOUS. (Hrozně se mi to slovo líbí :-D)
Každopádně to byla akce energicky nabitá a lidmi kladně hodnocená, která se povedla a vlastně nic víc jsem si nemohla přát. :-) Měla jsem v plánu sestříhat videa z křtu a na blogu je stmelené přiložit k dnešnímu příspěvku, ale bohužel videa jsou z různých zdrojů různých formátů a to je nad mé síly. Bojovala jsem s Windows live movie maker opravdu na život a na smrt, ale nakonec windows nade mnou zvítězil. :-( Tím se omlouvám, ale třeba mi ještě někdo poradí, jak na to a video bude.
Popravdě dost jsem teď sama se sebou bojovala. Maturita a loučení se s mým druhým domovem internátem v Hradci bylo víc než vysilující. Chybí mi lidé, s kterými jsem bydlela. Na intru se člověk nikdy necítil sám, vždy měl za kým zajít, ale teď? I má nejlepší kamarádka je 300 km ode mě. Čtyři roky života tam… Chybí mi mé spolubydlící. Chybí mi, jak má třinecká spolubydlící skypovala se svým přítelem, byli vždy tak dokonalí, tak se uměli doplňovat. Ráda jsem je poslouchala a smála se jejich vzájemným narážkám. Chybí mi má druhá spolubydlící, s kterou jsme kor poslední měsíc pobytu vedly feministické názory. A kurnik, že byly pravdivé a výstižné. Kdybych chtěla do konce života žít samotářsky, tak jsem dokonalá feministka a mé výroky by se zapsaly do dějin :-D Měly jsme náš život bez mužů skvěle vymyšlený. Chybí mi takové to tlachání o ničem… Chybí mi společné koukání na kostru teroristy Achmeda. Chybí mi, jak jedna začala v noci chrápat a ta druhá se ji snažila vzbudit, nebo zadusit, aby přestala… Je mi smutno, protože to byly okamžiky, které se už nevrátí. Zkrátka bojuji s myšlenkami, jak rychle něco začíná a končí, jak je život pomíjivý.
Již jsem skoro týden doma a já se snažím naladit na tu správnou notu, zase se najít, abych mohla být tvůrčí. Musím opět začít psát… Snažím se zapomenout, nebo spíš hledat v tom špatném to dobré. Už mám úplnou strukturu na mé druhé knižní dílo… Mám již vymyšlený i konec, ale ten se možná časem ještě změní, ale bohužel/bohudík v mém životě se happy endy nedějí, takže ani v mé následující knize jej asi čtenáři nenajdou. No uvidíme… No ale nejdříve se musím rozepsat, nejspíš budu teď měsíc dost psát do blogu a pak se na psaní další knihy pořádně vrhnu. Teď se zkrátka hledám, musím opět v sobě najít tu výjimečnost, nebo má kreativita se na povrch nevyplaví. Musím se opět zapojit do světa nenormálního, poslední dva měsíce jsem žila dost obyčejně a to mě ubíjí a sráží k zemi, nemůžu se ze všeho vyhrabat a psát a vypsat se a být vyrovnaná a spokojená. Naštěstí se začínám dostávat tam, kam potřebuji. Zahájila jsem to velkolepě a to návštěvou koncertu Lucie v ČEZ Aréně v Ostravě. Šíleně mě gig nakopl, jen ta hala je zážitek a ten koncert… Je to sice spíš koncert na koukání a vstřebávání všech efektů, nežli paření uprostřed poga, ale pro mě nezapomenutelný zážitek, který mi nahodil na správnou notu.
Musím mít také dobrou kondičku. Jako to myslím vážně :-). Když jsem psala svou první knihu, chodila jsem běhat, když jsem byla asi u dvou sté strany byla jsem fyzicky dosti zdatná. Teď však se do běhu nemůžu donutit, nějak mi to nejde. Spíš celou dobu běhu bojuji s tím, jak mi tuhnou lýtka a nemůžu dýchat. Nemůžu se tedy uvolnit a inspirativně při běhu myslet. Teď tedy provozuji rychlou chůzi s mým psem, ale připadám si u toho hrozně nemožně. Proto střídám ryhlochůzi za jízdu na in-linech a celkem jsem spokojená, až na to, že už se mi několikrát stalo, že jsem se tak zamyslela, že jsem si nevšimla auta v protisměru a já skončila v příkopě. Nic se mi však nestalo a jsem celá. To by mi tak ještě scházelo si třeba zlomit pravou ruku, to by bylo po psaní… A já bych asi zoufalstvím opakovala osud Kareninové.
Můžete si opravdu říkat, že jsem divná, ale já musím být jiná, vím co potřebuji, vím co chci. Neříkám, že to vždy dostanu, ale aspoň se pro něco nějakou dobu snažím bojovat. S mou kreativitou souvisí i denní rituály. Opět si je musím stanovit, abych měla ve všem pořádek a nastolila si čas pro psaní. S tím souvisí i ranní vstávání, které zatím nezvládám… Ale věřím že se to srovná. Ráno musí být velká snídaně a s ním černý čaj s medem a mlíkem. Pak jít se psem. Pak psát. Pak mít oběd. Odpolední siestu s kávou atd. Zkrátka režim!!! Samozřejmě, že vždy to takto nevyjde, člověk je tvor velmi zaneprázdněný a musí toho často hodně vyřizovat a zařizovat, ale s režimem mi jde psaní lépe.
Tento víkend byl pro mě hodně nabíjející a múzou sající… Odjela jsem za mou mámou do Opavy a tam navštívila indiánské Teepe, kde v pátek hrálo seskupení Calm Season. Neuvěřitelně mě duo dobře naladilo, je to přesně ten styl hudby, co poslouchám po ránu. Koupila jsem si Cd a poté poslouchala rytmus afrických bubínků, který nastoupil po Calm Season. V pozdních nočních hodinách jsem se potloukala Ostrožnou ulicí a popíjela víno a svařák. Poté jsem měla možnost přespat v nádherném bytě, z kterého se vám tají dech a říkáš si: Tak v takovém třeba už nikdy spát nebudu, na takový mít nikdy nebudu :-D Ráno jsem strávila u mámy v práci v nádherné italské kavárně Dolce Vita, kde jsem popíjela kávu a víno a psala jsem!!! Odpoledne jsem zašla opět do Teepe, kde probíhalo básnické čtení. Poslouchat a naslouchat různým básníkům bylo přínosné a mě to samozřejmě jen obohatilo. Večer proběhl s klasikou, s vínem. Odpočinula jsem si, inspirovala jsem se a teď je jen na mě a na okolí kolem mě, jak dlouho si tento výjimečný pocit v sobě udržím… Doufám, že mě brzy neopustí. Snad ne, čekají mě festivaly, koncerty a snad i dovolená na horách, kde uteču od všeho, co mě trápí a tíží mé srdce. Daleko od všeho, od všech! A brigáda, ta by se mi hodila, ale pro letošní léto mám asi smůličku. Ještě nezoufám, třeba se ještě něco naskytne. Stejně musím začít řešit termíny dalších podzimních čtení a kapacita blogu je na hraně a já pořád nevymyslela alternativu. Také se snažím mou prvotinu dostat do levných knihkupectví, ale je to boj, avšak já byla vždy vytrvalá, věřím, že to nějak dobře dopadne ;-)
A tak se mám a tak si žiji, zvláštně ale přeci ;-)
Doufám, že brzy napsanou...
Navždy Tvá Usoužená Pisatelka
Křest Světa nenormálních O:)
Poslední zvonění :P
Úspěšně odmaturováno :-D
Básnické čtení ;-)