7. srpna, s takovou odjedu na Galapágy
Můj milý deníčku, už je to zase dva měsíce, co jsem se neozvala, je to fakt masakr, jak čas letí a my stárneme. Poslední měsíc si to nějak moc připomínám, moc uvědomuji, že možná marním svým jedinečným životem a neužívám jej tak, jak bych možná měla.
Co nového? No vlastně je toho mnoho, jak mi říká babička: jednou jsi nahoře a jednou dole. Mám pocit, že momentálně kolísám a sama nevím, jak se mám cítit. Je léto a já se unáším po vlnách vody přehrad a řek a unáším se s paprsky Slunce. Teda pokud nejsem v práci, což je poměrně často a jak na sviňu, když jsou ty největší pařáky, tak trapčím v kuchyni. No každopádně se snažím léto užívat. Miluji vůni léta… Opalovacího krému, vody, nočních letních večerů. Ale… Ano, trápí mě i ale. Připadám si nějak opuštěná. Mám vlastně tolik přátel, ale nakonec se člověk nemá s kým jít pobavit. A když už, tak si přijdu jako kazišuk…
Začátkem července jsem byla navštívit svou drahou best friend v Hradci Králové, zašly na koncert a byly s lidmi, které máme ze srdce rády. Rozloučila jsem se s ní a od té doby nebyla možnost se společně sejít. Den poté jsem brzy ráno odjela za Kutnou Horu na sedmi boj, kde jsem trávila čas s mými kamarády a jejich kamarády. Byla jsem za to vděčná, až na to, že jsem byla lichá a všichni byli v páru. A když už, tak měl přítel mé kamarádky nutkání mi každého jeho osamoceného kamaráda dohazovat. Nesnáším, když mi někdo někoho dohazuje, je to trapné a mi rudnou líce a tak nevím, jak se z toho vždy vyhrabat a všichni si pak ze mě dělají srandu. Následující dny jsem strávila v Chlumci nad Cidlinou s kamarádkou a jejím přítelem, naštěstí jsem nebyla jediným kazišukem – kamarádka má mladší ségru, hned jsem se tedy cítila líp.
Pak jsem odjela domů, i když víceméně jsem pořád v práci, v dny volna bych si jen tak někam zašla na pivo, pokecala a šla spát. Jenže! To je ta chyba v hardwaru, ono těch přátel v rodném městě zase tolik konec konců není. Se spolužačkami ze základky se nestýkám, nebyly jsme zrovna nejlepší kolektiv. Jedna by však byla, ale ta je pořád někde. Zjistila jsem tedy, že přátel mám všude po ČR, ale v Krnově je to slabota. To je tak, když jste na střední škole v jiném městě a vaši spolužáci jsou z různých měst. Takže mě užírá samota, jsem tvor společenský a ráda bych si zlepšila náladu po těch všech požadavků otravných strávníků, kteří občas neví, co by na mých míchaných vejcích mohli ještě změnit. Nic nemění na tom, že jsem si myslela, že až půjdu do Prahy vše se změní, ale poslední dobou o tom začínám pochybovat. Jo to je další novinka, dostala jsem se na VŠ do Prahy. Byla jsem tam dvakrát za červenec a naivně si myslela, že se sejdu s kamarády, co tam mám. To byl však omyl. Všichni dovolenkují anebo jsou mimo Prahu anebo se raději vymluví a pak se pohodlně usadí u filmu. Musím říct, že mě po druhé návštěvě Prahy chytla depka, doprovodila jsem mámu na Náplavku a doufala jsem, že se někdo ozve a budu konečně s někým, s kým mi je fajn a vypnu. No, bohužel se nikdo neozval.
Na Náplavce však bylo nádherně! Bylo mi tak krásně, že jsem si řekla, že nikoho nepotřebuji a ať mi všichni vlezou na záda. No je fakt, že mě to za hodinu zase přešlo. Viděla jsem tam ty partičky kamarádů, jak se skvěle baví a já si představovala, jak tam jsem s těmi svými. Představovala jsem si, jak tam od září budu minimálně chodit se svou best friend. Na Náplavce byl Munroe project a s nimi opavští známí, ti mě zachránili nakonec od depky. Šest deci vína a jedno kolující decentní brko mě dostalo do lepší nálady. V pod palubí byli fascinující pavouci a že jich tam bylo, je pravdou, že mě to trochu děsilo, kor, když se ti pavouci pořád spouštěli. :-) Nakonec jsem byla tak naštvaná na lidi, kteří mě mají na háku, že jsem se rozhodla využít volna v práci a následující den odjet na Jižní Moravu do kempu v Pasohlávkách. V jednu ráno jsem jela z Prahy, po šesté jsem byla doma, sbalila jsem se a jela.
Na Jižní Moravě bylo jako vždy božsky. V kempu spousty mladých usměvavých lidí, a to mě pozitivně naladilo. Opět jsem sice spadla k představám, jak tam jednou pojedu se svými kamarády a bude to hrozně fajn. Věřila jsem, že v Praze tu onu partu jistě najdu. Poslední den jsem zašla do aquaparku Moravia a tam se ve mně probudilo dítě. Odmala jsem byla žába a pořád se močila ve vodě. Jezdila jsem na tobogánech a blbla, no přiznám se, že z některých jsem měla opravdu strach. Byl to adrenalin, jelikož jsem u některých opravdu nevěděla, co mě vevnitř čeká. :D Ale některé mě bavily, ty světýlka a barvičky. Bylo mi po celém dni ve vodě moc moc fajn, voda mě vždy tak zregeneruje, tak příjemně unaví. Vracela jsem se domů jako znovuzrozená, optimisticky naladěná s vírou, že v Praze začnu nový život, kde skončí má samota!
Vrátila jsem se domů, užívala posledního dne volna, posnídala jsem černý čaj s mlékem a pustila si fajn hudbu a tančila si a poskakovala po bytě jako tajtrlík, věřila jsem, že vše se změní k lepšímu. Sedla jsem si na balkón a zatelefonovala jsem své best friend, ale po jedné větě od ní mi naskočila husí kůže a má nálada se změnila v náladu pod psa. S jedinou větou se mé představy o lepším začátku s přáteli v Praze vytratili. Nepoštěstilo se ji a do Prahy semnou nejde! Všechny naše představy o společné garsonce, společných kamarádech, společných posezeních v zajímavých hospůdkách a chození na muzikály a koncerty byly v trapu. Bylo mi mizerně, nalily se mi slzy do očí a já nevěděla, jak kamarádku podpořit a sobecky jsem cítila, že má samota se jen utvrdila i do budoucna.
Hledání bytu je tedy hodně obtížné… Když najdu garsonku, kterou bych si napůl mohla s někým dovolit a je tam super veranda pro psa, tak to má menší háček a to, že v garsonce je dvojpostel a já do dvojice sehnala pouze spolužáka a nechci být cíťa, ale nemyslím si, že je úplně normální spát se svým spolužákem na manželské posteli, s tím, že spolu nic nemáme, stejně by nám to nikdo nevěřil… Domlouváme se tedy čtyři na jeden byt, ale je to složitější něž se zdá. Nebo jsem se zkoušela nabízet jako spolubydlící k někomu úplně cizímu, ale bez úspěchu… Mám zkrátka psa a hodně lidí trpí alergií na psí chlupy. Je mi z toho vážně mizerně.
Jsem přesvědčená, že jestli se v Praze u mě něco rapidně nezmění, tak odjedu někam hodně daleko. Některé lidi mám šíleně ráda, ale mám pocit, že se upínám asi na špatné lidi či co. Kladu si otázky, jestli si ze mě dělají srandu? Mají mě na háku? Mají mě rádi? Já však neumím být na nikoho dlouho naštvaná, nesnesu ten vnitřní pocit naštvanosti na nějakou osobu, vždy se snažím najít důvod, proč se ten člověk ta či onak zachoval a pochopit jej. Někdy jsem spíš naštvaná na sebe a za to, že jsem možná moc tolerantní a lidi mě trochu využívají. Ale nakonec se stejně na ně nezlobím a snažím se zachovat tak, aby se vše urovnalo. Každopádně teď mám pocit, že v Praze budu žít jak Trosečník na pustém ostrově, tedy sám na sám. Jsem z toho natolik znechucena, že jsem dost myšlenkami někde hodně daleko.
Přemýšlím o tom, že vycestuji. Nic mě tady nedrží. Miluji teplo a moře. Chtěla bych se na nějakou dobu usídlit na Galapágách. Je to v Jižní Americe, ale mluví se tam Španělsky a tento jazyk mě vždy lákal. Asi se začnu učit, latina mi šla, španělština by mi jít taky mohla. Jo, to je přímo to místo, které by mi dodávalo sílu. A žijí tam zvířata, které zbožňuji – lachtani a želvy. Ovšem najít si tam práci bude složitější a tak jsem si promyslela, že bych nejdříve odjela na ovocnou farmu na Nový Zéland, za půl roku si vydělám natolik, že bych mohla odjet na Galapágos. Chvíli z těch peněz tam žít a do té doby si tam najít nějakou práci. Hodně jsem to teď studovala a ještě mě hodně lidí směruje na Bali, kde se pracuje jen dva dny v týdnu a život pro celou rodinu tam měsíčně vyjde na pět tisíc. Jediné, co mě děsí je to, že se tam mluví jejich jakýmsi indonéským jazykem, který se prostě jen tak někde nenaučím a jejich kultura je hodně odlišná a mám pocit, že by to pro mě nebylo to pravé ořechové. No nevím, uvidím, jak se mi bude dařit v Praze. Zatím mě v myšlenkách o zahraničí všichni podporují, ale musím jim vždy slíbit, že nepojedu sama. Takže stejně řeším problém, že si k sobě musím někoho najít, kdo bude stejný blázen jako já a vyjede za dobrodružstvím poznávat jiný svět. Ale myslím to smrtelně vážně, pokud se můj život potáhne jako se táhne teď, odlítám co nejdříve! :-)
Snažím se však být optimistická a snažím se pořád usmívat a radovat se z maličkostí, nenechat smutek na sobě znát. Slyšela jsem, že člověk by si každé ráno měl říct: jsem šťastný. Tak si to zkouším říkat a nekazit náladu okolí, sama ráda vidím po ránu ve vlaku usměvavé tváře, než-li mrské bručouny. Já tvrdím, že stejně všechno zlé je k něčemu dobré, možná i proto se neumím na jiné dlouho zlobit.
Co mě čeká dál? No konečně se zase uvidím s mou best friend a pojedeme na prodloužený víkend na jih Čech. Moc se těším, až se zase všichni uvidíme. Každopádně mám jet ještě do Beskyd, ale má nej kámoška ze zdravotních důvodů nemůže, a tak jsem doteď hledala někoho, kdo by semnou jel k tátovi na chatu. Je to těžké, když už s někým pojedu, musím si být jistá, že je mi s dotyčným fajn. Oslovila jsem již pár lidí, ale marně, každý má něco anebo má drahou polovičku, takže to jsem zamítla, nechci mít zas depku, že jsem kazišuk! Měla jsem dlouhý seznam, zbylo mi však jedno jméno, které jsem neměla sílu oslovit, jelikož nebyla schopná se semnou zatím sejít a virtuálně s dotyčnou osobou nic řešit nelze. Ach jo, někdy mi přijde, že je na světě moc ženských a málo chlapů. No možná vyrazím úplně sama a začnu psát nový román, ale zase budu mít strach sama chodit po Beskydách… Taky ještě zvažuji dovolenou někde u moře na podzim, ale to je zase moc komplikované…
Co bude od podzimu, to netuším, ale mám poslední dobou radost, že se mi na podzim rýsují nová čtení, a to i v městech, o kterých jsem psala. To bude bomba, bude to pro mě zážitek, už teď se těším, snad vše vyjde, jak má. Také plánuji návštěvu Liberce, podívám se na místa, o kterých jsem psala a ještě je neviděla, bude to pro mě takové menší deja vu. :-)
Měj se krásně, čekají mě dlouhé dny v práci, takže se měj fanfárově, zase se ozvu,
navždy Tvá Usoužená Pisatelka.