5. prosince, talentoměr ještě nikdo bohužel nevynalezl…
Můj milý deníčku, už je to skoro zase dva měsíce, co jsem se Ti neozvala, ale čas hrozně letí a sotva nastolí řád pondělí, během chvíle řád bez prodlení neděle zdekuje. Je to opravdu srdcervoucí, jak rychle stárneme, začínám cítit, jak se mi na tváři rýsují nové a nové vrásky. Život je tak pomíjiví a přeci jenom jím často tak mrháme. Myslíš, že si to, až budeme jednou umírat, uvědomíme?
Nevím, jak bych popsala své nálady, mám pocit, že s úsměvem na tváři se s tebou bude smát i celý svět, ale tohle je jen má adolescenční naivní domněnka. Spousta mých dlouholetých čtenářů si nemohla nevšimnou, že pro mě období podzimu je období deprese, stresu, mrzutosti, sklíčenosti. Ale přísahám, že si to nedělám sama, vždy se na konci podzimu objeví takové hrozné věci, že má osoba sálá smutkem, nepochopením, neuspokojitelnou touhou, nicotou a pochmurností. Život není peříčko a v mém životě bylo vždy dost těžké žít, avšak i v tom vidím plus. Přeci všechno zlé, je vždy pro něco dobré… Věřím, že jednou ze mě bude hodně silný, vyrovnaný člověk. Snad dokážu něco, za což budu jednou na sebe hrdá. Snad!
Mimo jiné můj život je momentálně šíleně studijní a mé buňky se od minula ještě nevzpamatovaly, takže o to horší to je, dokonce mi už přestává chutnat káva!!! Což je pro kafaře jako jsem já TRAGÉDIE!!! Jedna výhoda by tady však byla, nechutná mi ani pečivo, ani sladkosti, takže mě třeba ještě čeká svět modelingu, vyhublých krásek, z jejichž vystouplých lícních kostí se mi nikdy nedělalo dobře. Je pravdou, že s přibývajícími se starostmi se mi na oplátku snižují kilogramy, ale má závislost na jogurtech a tvarozích mě udržuje při živu. Ať žije Holandia, Pribináček, Ostravaček, Laskymáček, Tvaroháček, Aktivie… :-D
No tak to by bylo něco o mém stravování, to tu totiž dlouho nebylo, ale nejdůležitější je přeci reálie, že mé dílo je v tisku. Ano mé dílo je v tisku, již je ve výrobně, no je to nepopsatelný pocit, mé myšlenky se tisknout na papír, na papír, který si budou číst i jiné hlavy než-li má vlastní. Avšak mám pořád dost velké obavy, nejsem si svým dílem jistá. Je to totiž už nějaká doba, co jsem knihu napsala, již přemýšlím trochu jinak a vím, že některé myšlenky bych popsala jinak, něco bych přeskočila, něco bych naopak podrobněji popsala, jsem životem otřelejší, zkušenější a řekla bych i trošilinku ostřejší a drzejší. Mé pocity z toho, že mi vychází mé vlastní slova jsou různorodé. A i když mě spousta lidí chválí, stačí jeden člověk, který o mém díle pochybuje, beru to, že má pravdu, jelikož má duše si natolik nevěří a talentoměr ještě nikdo bohužel nevynalezl, abych si změřila, jestli můžu se svým talentem obdařovat svět.
Setkala jsem se s lidmi, kteří jsou nadšení, přečetli si dílo a když knihu vzali z celku, řekli, co je tam zaujalo, co by třeba vyškrtli, ale konečný výsledek, když se vše sečetlo, byl víc než kladný. Ptají se mě dokonce i na pokračování… To mi samozřejmě dělá radost. Překvapuje mě kolika dospělým lidem se dílo líbí, je to přece jen kniha určená pro mládež. Například team OPTYSU se k mému dílu vyjádřil: Skvěle se četlo, příběh byl strhující a přejeme Vám stejně nadšené čtenáře jakými jsme byli my. Což mi také vytvořilo úsměv na tváři. :-)
Také jsou lidé, kteří si mé slova ani nečetli a jsou z události: Vyjde mi kniha nadšení. Obdivují už jen to, že jsem napsala tolik stran, že jsem rok něco psala, sháněla informace, o něco se snažila a dál bojovala za propagaci k více očím. Potěší mě, když si tito milí lidé uvědomí i tuto práci mimo obsah děje. Jsou to většinou umělci, kteří samotní vědí, že i když dílo není populární, tak jim zabralo spoustu času a úsilí.
A pak to jsou lidé, kteří si mé dílo pořádně ani nepřečetli, jen slyšeli počet stran a už pyskují, že je dlouhé a který chudák by si ty mé kecy četl?! Radí mi, že knihu mám zmenšit na 130 stran a víc propracovat strukturu díla. Podle jejich mínění kupím text.. Já jim jejich názor neberu, jsem ráda, když se kdokoli vyjádří. Ovšem to je jediná věc, za kterou si neúprosně stojím. Nemám ráda knihy, kde je popsaný pouze strohý jeden příběh jednoho hrdiny, jakoby neměl srdce, vše kolem něj jde bokem a byl to sobec, jakoby ten autor byl sobec. Účelem mé knihy bylo ukázat, že s ambiciózním přístupem a velkým úsilím a nadějí a velkým odstupem času se nakonec splní i ten nejbláznivější sen. Hudba byla jedna obrovská kulisa, která celý příběh rozvila, ale tento příběh by se dal zařadit i do jiných disciplín. Každý má své starosti, strasti, lásky, nemoci a vše se odráží i do našeho úsilí. Chtěla jsem tím říct, že život není peříčko, i ti hudebníci, o kterých si myslíme, že mají bohémský život, si prohází velkými bolestmi… Jsou to lidské bytosti, které se od nás nijak neliší, a to vše jsem se snažila do knihy vmísit a někdy to hold potřebuje trochu omáčky, věrohodnosti. Je to deset let Maxima Wolfa a zatím si stojím. Doufám tedy, že daní kritici si najdou čas a dají mému dílu ještě naději a přečtou si ji celou, třeba jim dojde, co tím chtěl autor dokázat.
Jsem si schopna vyslyšet kritiku, ale já nejsem autor, který by dokázal psát zkrátka, sama takové autory nemám ráda, když si totiž nějakého hrdinu zamiluji, nerada se s ním loučím… ;-) Ze mě Kundera asi nikdy nebude!
No také se změnila jedna důležitá věc, změnil se vzhled titulní strany, po přečtení díla mými grafiky, se vše obrátilo k jiné dimenzi, vzhled bude víc rockovější a po této variantě jsem opravdu spokojená, opravdu kniha bude vypadat jako kniha a ne příručka.
Koncem ledna tedy vše vypukne… Mám však ještě dost starostí a nepřesností, které se musí ujasnit: daně, prodej, booktrailer (pořád přemýšlím, jestli jej mám uskutečnit), nové webové stránky, křest. Vše také záleží na penězích, talentovaných a vřelých občanech tohoto státu.
V jedno však věřím, že křest se vydaří, vše co se dá proložit hudbou má nakonec grády, jen jsem tedy zvědavá, jestli to bude mít obdobu mých představ, aby úryvky z mé knihy zapadly třeba i do hraného playlistu, aby mé čtení nevyšlo jako ta největší trapnost a zdržování rozjeté atmosféry. Snad se z toho udělá něco výjimečného a zajímavého, nikoliv trapného a nudného, to bych totiž opravdu nechtěla. Sama jsem člověk, který nechce zkazit dobrou zábavu a mám ráda věci, co mají řád, ale šmrnc, propracovanost, konečný smysl, dobře odvedenou práci. Tak doufám, že tato událost bude právě začátek po další talenty, umělce, snáře, nádherná energická střela ne jen jednoho velkého úsilí všech ambiciózních lidí. ;-)
Brzy napsanou již v novém roce, krásné vánoční svátky plné pohody, štěstí a lásky,
přeje Navždy Tvá Usoužená Pisatelka :-)