3. června, povrchnost je vada, které se svět nikdy nezbaví...
Můj milý deníčku :D :D :D, je to tady, je to tady! Neozvala jsem se už pěkně dlouho, já vím, ale důvod je k tomu úplně jasný. Zkrátka a dobře jsem celou tu dobu čekala, až se mi ozvou z nakladatelství, až obdržím lektorský posudek… No a taky jsem neměla čas, lítala jsem v časovém skluzu, pro mě je dvacet čtyři hodin denně šíleně málo… Potřebovala bych se buď rozpůlit, naklonovat či spojit dva dny v jeden. Samozřejmě ani jedno z toho nelze a možnost krájení a půlení se, se mi taky nezamlouvá a na klonování bude v budoucnu ještě dostatek prostoru. Avšak nebudu Tě dlouho napínat :D :D. Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká a já se opravdu po třech měsících úmorného čekání vážně dočkala. Došla mi zpráva z nakladatelství BELETRIS :D. Už jsem popravdě nevěřila, že se vůbec ozvou. Měli se ozvat do měsíce, ale nic, tak jsem čekala dalších 14 dní a ozvala jsem se jim já, samozřejmě na mě zapomněli, ale oznámili mi, že obsah je zaujal a že mé dílo přečtou celé a ozvou se mi hned, co bude lektorace dokončena. No a čekala jsem a čekala a nakonec jsem se dočkala! Dočkala jsem se dobrých zpráv, úspěchu! :D
Posuzovaný text je – jak o něm uvádí v průvodním mailu i sama autorka – určitou sondou do světa mladých lidí, kteří se snaží o uměleckou dráhu, a také do samotného tohoto světa rockových (a jiných) kapel, koncertů v klubech apod.. Hlavním hrdinou příběhu, psaného ich formou (možná poněkud překvapivě s ohledem na to, že autorkou je žena), je kluk, který ze všeho nejvíc touží po tom mít vlastní kapelu (a pochopitelně se stát slavným) a za tímto cílem si opravdu tvrdě jde, až ho nakonec dosáhne. U toho ovšem pochopitelně řeší i běžné problémy dospívajícího, školu, volbu povolání, vztahy k rodičům a jiným dospělým, stejně jako ke svým kamarádům, vrstevníkům a – samozřejmě – také k příslušnicím opačnému pohlaví. Přičemž se nedá říct, že by to měl v jakémkoli ohledu lehké, v knize je poměrně syrově ukázána současná běžná realita, kdy rodiče často nejen, že své děti nechápou a chápat nechtějí, ale ani se jim nijak nevěnují, případně pokud se jim náhodou věnují, tak rozhodně ne k jejich prospěchu, v tom lepším případě jim „pouze“ komplikují život a vyrábějí mindráky, v tom horším je dokonce týrají a zneužívají.
Text až překvapivě vyzrálý, téměř se nechce věřit, že autorce je opravdu pouhých 17 let. Samotný příběh je dosti čtivý a je vidět, že autorka si opravdu dala záležet na tom, aby popisované reálie zobrazila co nejvěrohodněji, opravdu jí lze věřit, že se rok zabývala zkoumáním současné mladé hudební scény, bavila se s členy různých kapel, majiteli hudebních klubů apod. Stejně tak se v posuzovaném textu vyskytuje poměrně málo stylistických chyb, navíc většinu z nich lze spíš než za chyby považovat za zvýšení autentičnosti celého vyprávění, které je poskládáno částečně z vnitřních monologů a částečně z dopisů hlavního hrdiny, takže při čtení nikterak neruší. Pokud jde o gramatiku, tak tam už se nějaké ty chyby najdou, v zásadě se ale nejedná o nic, co by nebylo možné snadno odstranit při korektuře.
Příběh je samozřejmě velmi atraktivním svým námětem, na zajímavosti mu navíc dodává i skutečnost, že vše je posuzováno očima nikoli dospělého, ale dospívajícího, tedy člověka, jemuž je tato hudba primárně určena, a také že se nejedná o (poměrně časté) memoáry nějakého známého a slavného zpěváka a hudebníka, ve kterých se takováto osoba většinou značně stylizuje a skutečnosti zkresluje, ale o relativně nezaujatý pohled člověka (nevím, zda je autorkou zcela vymyšlen nebo má nějaký svůj reálný předobraz – ať tak nebo tak, působí jako postava dosti věrohodně), který se do tohoto světa snažil dostat „zvenčí“, nakonec se mu to povedlo, začínal v něm „od píky“ a postupně dosahoval stále větších a větších úspěchů, až se dostal na samotný vrchol (účast na nejslavnějších rockových festivalech, natáčení dokumentárního filmu o kapele a dokonce cena Anděl), ovšem přesto, že se stal vlastně „profláklou“ mediální hvězdou a „celebritou“, si stále zachovává jistý odstup a nadhled. Dá se říci, že tímto způsobem a z tohoto úhlu pohledu problematika české hudební scény nebylo zpracovaná snad ještě vůbec nikdy.
Vydání vlastním nákladem autorky pod hlavičkou Beletrisu lze jenom doporučit, takovouto knihou si rozhodně ostudu neuděláme a při vhodné reklamě by naopak mohla být i dost komerčně úspěšná. Jestli by text měl být vydán v tištěné podobně nebo jako e-kniha záleží především na rozhodnutí samotné autorky a jejích finančních možnostech, jako o krajní variantě pro případ nedostatku peněz lze uvažovat i o tom, že by příběh vycházel na pokračování v Lemurii.
- Jen tak pro zajímavost pro Topzine.cz už nepracuji, ono kdybych nedostala padáka. nadále bych tam dělala a spoustu času bych tím vyplýtvala pro nic za nic. Bohudík za vyhazov! Nemůžu říct, že bych té práce v redakci litovala, samozřejmě, že mi něco přinesla, ale spoustu vzala… U některých lidí, pracovních kolegů, se můžeš zmýlit. Je těžké říct a vlastně zjistit a uvědomit si, jak jsou lidé falešní a nepřejícní. Jak umí zesměšňovat a kritizovat… Doteď mi to hlava nebere. Nechápu to a teď se to už ani nesnažím pochopit a ani nechci! Lidé, kteří mě po celou dobu chválili a já se pro ně mohla přetrhnout a o víkendech pracovala na článcích, se mě zbavili jako nepotřebného zboží. Samozřejmě, že ne vždy byly mé výkony sto procentní, ale na jednu stranu jsem pro ně dělala zadarmo a vše jsem dodávala v termínech… Výmluvy editora byly směšné, zpětná vazba mi u konce pracovního poměru už ani nedocházela a mé články byly vydávány beze změny, nechápu tedy editory, proč mi články vydávali, když jsem měla podle jejich slov tak krkolomné obraty a dělala jsem špatně uvozovky… Ale to už je zamnou, jen mě štve, že jsem za to nedostala ani levné děkuji! Několik měsíců jsem pro ně přece jenom pracovala… Dělala jsem tam úplně zadarmo a když se snažím redakci ozvat, aby mi poslali alespoň papír s potvrzením, že jsem u nich pracovala, tak dělají mrtvého brouka, jakoby redakce Topzine.cz už neexistovala, jakoby nikdy nebyla! Už jsi z toho nic dělám, tato kapitola je pro mě navždy uzavřena, což znamená, že do budoucna nebudu tak důvěřivá a doslova blbá, do budoucna se budu řídit tím, že přetvářka je hrozná svině a s tou já spolupracovat nechci!
- Další změna pro mě bude škola… Vždy jsem byla premiant třídy, postupem času na střední lepší průměr, vždy mi to zkazila buď chemie anebo matika. Neměla jsem samé jedničky, ale pořád jsem se měla čím chlubit, ovšem teď už se tak trápit nebudu. Známky nejsou všechno a v posledních měsících mé zdraví bylo školou velmi negativně ovlivněno. Vím, co chci a za tím jsi půjdu. Chci psát, chci na vysokou akademii tvůrčího psaní. Budu se nadále učit, předměty, které mi jdou, které mě baví. Matiku a chemii nechám plynout, hlavně projít, ale stresovat se kvůli nich určitě nebudu, jsou to přeci jen předměty. Zvířata mám ráda a věřím, že u nich celoživotně zůstanu. Teď mám praxe a opravdu vůbec nelituji svého rozhodnutí, že jsem na veterině. Miluji zvířata a ráda o ně pečuji, dost o nich vím a jsem za to ráda. Ať to bude jakkoliv, ať se zaměřím do budoucna na cokoliv, má láska k nim nikdy neskončí!
- Třetím kritériem je, že divadla se nevzdám, ale nevzdám se toho jako svého hobby. Divadlo mě naplňuje a baví, na něj si čas udělám jako na chvíli relaxu v tom uspěchaném světě. I do budoucna budu brát divadlo jako zábavu, nikoliv jako profesi či co. Dělám to pro radost, jednak pro sebe, ale i pro diváky, pro zábavu druhým. Tak to chci, aby to bylo a když si za tím budu stát, tak i bude!
S láskou Tvá Usoužená Puberťačka, vlastně s dneškem Tvá Usoužená Dospělačka.
Praxe - Penzion nad stájí Jakartovice :P
Osmnácté narozeniny :)