22. února ....
Můj milý deníčku, konečně jsem se k tobě dohrabala. Co na to říct, jsem prostě pracovně vytížená, no...
Začnu asi tím, že mám prázdniny, jarní prázdniny, vymodlené prázdniny, které už byly nutné, jinak bych si asi už hodila mašli... Z toho vyplývá, že jsem po dlouhé době doma. Doma je teď zvláštní atmosféra, vlastně je zde tak jako neobvyklý klid. Je sice fajn, že se plně můžu soustředit na svou knihu, ale mám z toho všeho, co se děje kolem mě, zvláštní pocit. To je jedno, jsem poslední dobou celá divná. Mám divné sny, divné pocity a dějí se mi divné věci. Asi to bude tím, že jsem divná. Od té doby, co píšu knihu, tak se celá v sobě ztrácím. A jak že se to projevuje? Například čistím si zuby víc než často. Prostě jdu do koupelny nakrmit rybičky, ale místo toho jdu automaticky k zrcadlu a čistím si zuby, po pár minutách mi to dojde a nechám toho, potom si vzpomínám, proč jsem do té koupelny šla, nakonec vlastně ani ty rybičky nenakrmím. Když si takhle čistím zuby, tak přemýšlím, jsem vlastně úplně v jiném světě, že nejsem v realitě, tak to mi dochází, když chuť zubní pasty už chuť nemá. Někdy kartáček založím, ale někdy si pastu přidám, ráda totiž sním. Zkrátka a dobře se ztrácím v inspiracích. Když už jsem svou knihu načala, tak o ní také něco řeknu. Píši, píši a píši a občas jsem nahraná. Jakto? no kniha je obsáhlá a je zaměřená na branž, kterou žeru i s navijákem, ale nemám s ní tolik zkušeností. Nevím, jestli si umíš představit, jak hledám informace o kytarách a jak se mi z toho dělají mžitky před očima, akustická kytara, sólová kytara a .... No, prostě to není tak jednoduché, jak to vypadalo zprvu, ale baví mě to. Má hlavní postava mi je sympatická, mám tu postavu ráda, udělala jsem si k ní takový vztah, že asi není normální. Přirostl mi k srdci, myslím, že nemusím zapírat, že je to mužská postava, ale to je jedno. Poslední dobou se cítím nějak sama, a ta postava mi mou samotu zaplňuje. Teď se cítím sama, když jsem doma, na intru se samota nějak neprojeví, je tam na to spousta lidí, nepřijde ti tak dotěrná... Naštěstí mám psa a rybičky a ovce a existuje i chat, aspoň tak mám možnost si s někým popovídat. Nejsem příznivcem chatu, radši se bavím s osobou z očí do očí, takhle přesně vím jakým stylem se semnou určitá osoba baví a jestli svůj smích myslí vážně, na chatu ovšem ne, můžete házet smajlíkami, ale do smíchu vám není, nebo si semnou určitá osoba píše třeba jen ze slušnosti, co já vím. Ale jsou určité osoby, na které dokonce čekám, jsou milí, dělá mi radost si s nimi psát, ale tady je ta smůla toho, že nevím jestli mají stejnou radost, to se totiž z chatu nepozná :(
Tak popojdeme dál, jak se říká změna je život i já jsem v posledním měsíci zažila pár změn. Začalo to kadeřníkem, tedy změnou účesu, měl to být účes ala Anna K, bohužel z toho vyšlo něco úplně jiného, takže něco mezi Annou K po rakovině a oškubaným kuřetem. Že nejsem z toho nadšená, tak to nemusím ani zdůrazňovat. Další změna je ta, že jsem se přestěhovala, ne neboj žádný privát to není, takové štěstí nemám. Přestěhovala jsem se do pátého patra na intru do pokoje, který má metr krat metr, takže jsem se trošičku nastěhovala do horšího, ale co bych neudělala pro kamarádku. Beru tyhle změny jako vstup do něčeho nového, třeba do světa nenormálního ;). Také jsem měla možnost moderovat valentýnskou párty, a to beru jako skvělý začátek v mém novém životě???? Teď ještě nebýt v mém novém životě tak sama a budu šťastná.
A nakonec dvě zprávy, jedna je lepší, druhá je horší. Začnu tou horší, ta lepší to doufám vykompenzuje. Jak jsem zmiňovala minule, tak jsem měla jít na koncert UDG do Pardubic, kde jsem se měla setkat pro mě jedním z nejlepších blogařů jaké znám, a tím je Jugi, bubeník kapely UDG, ale z toho sešlo, bo semnou nechtěl nikdo jít a sama jsem měla strach a do toho všeho jsem dostala záchvat latentní titánie, a tím byl můj osud zpečetěn. Takže jsem nikde nebyla a Jugimu jsem se omluvila a teď čekám na duben, kdy snad mé seznámení s Jugim konečně proběhne. Z toho vyplývá, že má kniha je ochuzena o zkušenosti kluků z UDG. Prozatím ! =D A úplně na závěr je tu něco veselého, alespoň pro mě to veselé je. Měli jsme ve škole napsat slohovou práci, kterou jsme měli potom přečíst před třídou. Když jsem práci dočetla, profesorka z češtiny se moc nevyjádřila, provedla však kritiku, že to bylo dlouhé a u maturity by mi to neprošlo. Ale po hodině semnou chtěla učitelka mluvit o samotě. Řekla mi krásné věci, že hrozně ráda čte mé práce, mají duši, a že si je mám nechávat a mohla by z toho vzniknout kniha a mám pokračovat dál. Udělalo mi to velkou radost. A další radost mi dělá má kniha, bo jsem ji dávala přečíst své spolubydlící, a té se moc líbila a hlavně se těší na pokračování, takže nejspíš nebude k zahození. Dokonce si ji četla i máma, která je obrovská kritička, kor na mé výkony a pochválila mi ji, což je opravdu, co říct =D.
Tak jsem to nakonec ukončila vesele a já jdu pokračovat v psaní mé knihy nebo ji nedopíši ani do konce světa, který se poměrně blíží =D
Měj se famfárově a zase někdy napsanou,
na vždy tvá Usoužená puberťačka