Blog usoužené puberťačky

Můj milý deníčku, dnes je zvláštní den. Není mi moc dobře a nic se mi nechce, ale tento den je něčím významný, dnes v 1:23 v noci jsem dopsala stou stránku své knihy. Už jsem napsala sto stránek, je to dost. Takové výročí pro spisovatele =0). Těší mě to, ale uvědomuji si, že mám před sebou nejmíň ještě 200 stran, a tak mě čeká ještě spousta práce.
Je mi opravdu mizerně, zatracená alergie mi znechucuje život. Nemůžu mluvit a když mluvím, tak mluvím komicky, hluboce a nesrozumitelně. S každým nádechem mě škrábe v krku, nesnáším ten pocit. Doufám, že jaro brzy přejde na léto nebo se zblázním. A aby toho nebylo málo, tak mě v úterý na intru kousl pavouk. Připadám si jako hypochondr, opravdu smolař. Což o to, že mě kouslo něco, co není moc oblíbené, ale aby mě kousl na tolik, že mám nateklou celou nohu a nemůžu na ni došlápnou, tak to fakt přehnal. Všichni si ze mě dělají srandu a nazývají mě spiderwoman. Smějí se mi, ale sami by tohle nechtěli zažít, to byl zase zážitek jako z hororu, fuj! Přemýšlím o tom, že bych o tom napsala povídku, až bude čas, sednu si k tomu a napíši. Nejenže mě kousl pavouk, jsem nateklá jako kdybych měla týden před porodem, přitom mám jen alergii na pyl, na roztoče, na prach a poslední dobou i na České dráhy.
Mám opravdu hrozné zážitky s touto společností, ale co jsem prožila při páteční cestě domů, to je k neuvěření. Místo toho, abych přijela domů už v 17:00, tak jsem přijela ve 23:00. Nějaký blb, chtěl totiž spáchat sebevraždu, ale rozhodl se skočit těsně před nádražím, a tak vlak stihl zabrzdit, ale přitom jak horlivě brzdil, tak se něco ve vlaku pokazilo a cestující zůstali trčet ve vlaku někde asi pět minut od nádraží. Bylo horko, nedaly se otevřít dveře a lidi byli nervózní. Já měla hlad a chtělo se mi fakt brečet, do toho jsem se mačkala na sedačce a svou bolavou nohu jsem měla zašprajclou pod sedačkou. No zkrátka to bylo zase něco na mě. Myslím, že mám další námět na novou povídku.
Ach jo, nejradši bych se někde zašila, schovala od té reality a mého života. Nejradši bych odjela někde do přírody, ale někde kde to nekvete, takže někde do lesa, někde na hory. Tam bych se usadila v srubu a psala a úplně vypla svět reality, svůj svět. Ale bohužel to nejde. Mám povinnosti a život jakým žiji, takže mám smůlu. Teď mi opravdu největší štěstí a energii dodává má kniha. Jsem ráda, že ji píši a obrovskou radost mi dodává kladný ohlas na ni. Dala jsem svou rozepsanou knihu ohodnotit třemi lidmi.
Své spolužačce a mé dobré kamarádce, která je ve stejném věku jako já. Opravuje mi pravopisné chyby a hltá můj děj. Obě dvě jsme uchylné na pravopis, ale zkrátka spoustu chyb i já přehlídnu, a tak je mou zárukou a jistí mě ze zadu. Moc se ji má kniha líbí a vždy se těší na pokračování, často s ní řeším, jestli bych to tak nebo onak mohla napsat. Je to moc fajn.
Další osobou byla další má kamarádka, která je ovšem o něco starší, a tak jsem svou knihu dala ohodnotit různým věkovým kategoriím. Má kamarádka je velice sečtělá, hltá jednu knihu za druhou, přečetla tolik dějů hlavních hrdinů, že ona může opravdu ohodnotit, jestli má kniha má spád, nebo je o ničem. Ohodnotila mi ji velmi kladně, řekla, že by neřekla, že to píše studentka a že je to její první kniha. Řekla, že má kniha má duši a těší se na pokračování. Také řekla, že to neříká z kamarádství a její chvála je upřímná, takže opravdu věřím, že má kniha něco do sebe má.
A pak je tu třetí člověk, a tím je Jugi, bubeník kapely UDG. Od toho jsem ještě verdikt nevyslyšela, uslyším ho 27.dubna na Majálese v Hradci Králové. Jsem napjatá, jeho výrok bude pro mě ten nejdůležitější, jelikož je to můj vzor. Také je to starší věková skupina a hlavně je muž, což znamená, že na to bude mít nejspíš rozdílný názor než-li holky. Mám opravdu strach. V hlavě jsem si přehrála všechny možnosti, co mi může říct, od té, že je má kniha úplně příšerná až po skromnou chválu, že má kniha má aspoň duši. Také jsem si přehrála situaci, že se vůbec nepotkáme, nebo že si na mě vůbec nebude pamatovat, nebo mou knihu vůbec nečetl. Což by mě popravdě hodně mrzelo. Podarovala jsem mu svou pracovní verzi, v které nebyli ještě opravené pravopisné chyby, takže mám celkem strach, že se na mě bude dívat, že jsem úplně blbá. Protože chyby se v mé práci opravdu vyskytovaly, teď už jsou ale opravené. Jsem opravdu napjatá.
Co se týče mé herecké činnosti, tak se nic zajímavého neděje. Jen to, že mi lidé kolem mě říkají, že mám dar a tak podobně, ale i když to řekla i jedna učitelka ze ZUŠ, tak vím, že dívek s darem jako jsem já je spousta. Přátelé kolem mě mě tlačí, abych se přihlásila do agentury a zkoušela konkurzy na reklamy a komparsy. Ano, láká mě to hodně, ale už tak se pořád s mámou dohadujeme, jak je mé studium drahé a já na cestovaní do Prahy nemám peníze. Cítím se opravdu mizerně, když po mámě musím chtít v neděli peníze. Už aby bylo léto a já si něco vydělala. Opravdu nevím, jak se vyznat ve svých myšlenkách. Hrozně bych chtěla, ale bez peněz to prostě nejde a hlavně si nejsem jistá jestli na to opravdu mám. Je fakt, že poslední dobou si hodně hraji sama pro sebe. Dělám si takové své vlastní videoklipy v pokojíčku. Pustím si písničku a přemýšlím o ni, přemýšlím, co tím chtěl autor říct a pak si v hlavě představím, jak by mohl na tu píseň vypadat videoklip a pak ty pocity té písničky si zkouším zahrát. Jsem asi blázen, ale mě to naplňuje. Také si celou svou knihu přehrávám. Nahlas si čtu situace mých hrdinů a prožívám je, hraji jednoho po druhém. Baví mě to, někdy i skličuje, když je ta píseň smutná nebo situace hrdiny nelibá. Je to zvláštní úchylka, jsem zvláštní člověk.
Však na jedné takové optimistické věci budu teď se svou třídou pracovat. Veterina si vymyslela, že na konci roku v tělocvičně mají první a druhé ročníky zahrát situace slušného chování a naše třída si vylosovala stolování v restauracích. A tak mě napadlo, že by jsme spíš ty situace mohli natočit, spousta lidí totiž v tělocvičně vystupovat nechce a ani by na tento den nepřišla, takže jsem dostala takový nápad a mí spolužáci souhlasili. Doslova mi to dali na starost, budu režisér, scénárista a vypadá to, že i nejhlavnější herec. =D Těším se, ale budu se muset pustit do psaní scénáře. Nejradši bych pracovala v podobě improvizace, ale to po svých spolužácích nemůžu chtít. Těším se na natáčení, bude to sranda, jen doufám, že mě mí spolužáci nebudou proklínat. Ráda pracuji s kamerou, hlavně když můžu před ní stát.
Nezapomenu na svůj Silvestrovský speciál, jak jsem si osvětlovala pokojíček a foťák přibližovala na tolik, aby mě bylo vidět, byla to opravdu sranda. Bavilo mě to. Jsem opravdu ztracená v inspiracích, žiji ve snech. Žiji v představách, jaký je asi svět nenormálních, jaké to tam asi je…
Nezlob se, hrozně pěkně se mi s tebou píše, ale já se musím chystat na vlak a naobědvat se nebo se mi mé břicho ukručí hladem, ahoj a drž mi palce v mých úsilích ;)
Navždy tvá Usoužená puberťačka