2. dubna, po třech probdělých nocí
Můj milý deníčku, hmm. Už tři noci se převaluji a nemůžu spát. Jak na sviňu se všechny mé myšlenkové pochody budí v noci, a to mi nedá spát… Za posledních pár měsíců se toho událo mnoho a najednou člověk zjistí, že toho má již v hlavě tolik, že nemůže dál. Takto se momentálně cítím já. Dospěla jsem až k závěru, že pokud se o to veřejně nepodělím, neposunu se dál a neuleví se mi.
V noci nespím, nad ránem tvrdě spím a když mám vstávat, tak mám pocit, že mě někdo škrtí a přitlačuje mě víc k posteli. Kdyby se mi do školy chtělo tak, jako se mi nechce, to by se to panečku vstávalo!
Ve škole mě to nebaví, odmítám počítat v matematice, protože to nechápu a já nesnáším pocit, když něčemu nerozumím! A také jsem myšlenkami někde hodně daleko při ekonomice, protože se počítají mzdy a daně a to mě zavádí úplně někam jinak, jsem mimo a bohužel si toho profesorka stíhá všímat: „Sáro! Buďte tady s námi. No nejste, stůjte pevně nohama na zemi a nelítejte v oblacích.“ Smutně odpovím: „No jo no.“ A bezmyšlenkovitě opisuji čísla z tabule, což o to, že mi ty odpisy nevycházejí. Přijdu ze školy a sednu na postel a zrovna včera se mi podařilo usnout dřív, než jsem si ještě stačila vysléct bundu. V sedm večer se vzbudím a vím, že se mám učit, hrozně se mi nechce. Většinou, když se mi něco nechce, hledám jiné aktivity, které jsou důležitější něž učení, třeba úklid zásuvek a skříněk, protože mám ráda ve všem pořádek, ale i když v mých šupletech panuje chaos, tak ne a ne se dostat k činům. Prostě jen tak sedím a čumím z okna a cítím, že mám hroznou potřebu psát, už potřebuji opět psát, mám pocit, že prasknu, tolik myšlenek, tolik emocí, tolik toho všeho a já nemůžu psát, protože toho mám až nad hlavu, je mi mizerně, nemůžu totiž dělat to, co mi jde nejlépe. Jaká to frustrace!
Mám pocit, že má hlava pukne, vybouchne stejně tak, jako když pustíš meloun na zem a celý se rozplácne a zbude po něm jen melounová tříšť, stejně tak by skončila moje lebka a z mého mozku by s prominutím byla jenom sračka! V téhle té chvíli si snad nelze nevzpomenout na Krchovského a jeho výstižné vyobrazení: „Život je tak trapný, Bože, jako uprdnutí do soulože.“ Za tím vším, co mi bylo dáno zejména za poslední měsíc, má prsty můj nový „lifestyle“ – role „spisovatelky“. Což na tom, že se tak opravdu necítím, ale to ostatní kolem mě zaráží. Nemůžu se zbavit pocitu, že lidé jsou šíleně prodejní, není se čemu divit, taková je doba: Chceš si žít jako prase v žitě? Buď svině!
Nemůžu přestat myslet na lidi, kteří mě mají rádi taková jaká jsem, co ve mně vidí to lidské a zranitelné. Na ty, co se mi svěřují a věří mi. Na ty, kteří mě nemají teď naráz rádi za to, že jsem napsala knihu, ale hlavně na ty, kteří mě brali, i když jsem pro některé povrchní lidi tehdy ještě byla ta nicka, šedá myš, která nosí hadry ze second handu. Je mi na blití, ale uklidňuje mě jeden fakt, že nakonec si budeme bez výjimek rovni, jelikož z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví.
Mám pocit, že mě většina lidí nechápe a že mě svět hrozně zklamal.
„Tak jsem viděla tvůj plakát na nástěnce,“ promluvila na mě holka, která by si ještě před měsícem o mě ani kolo neopřela, „hmmm, to je hustý a to teď asi musíš být v balíku ne?“ Směji se, protože to je asi desátý člověk v tomto týdnu, který se mě na to zeptal. Mile odpovím, že to tak není a skromně odpovím, že z toho člověk více méně nic nemá, ale zejména jde přeci o ten pocit. Civí na mě: „A to si tím jako pro nic za nic ztrácela čas jo?“ Už jsem přišla na to, že vysvětlovat jim, že je to splněný sen, že máš pocit, že jsi něco dokázal, je zbytečné. Pak si vyslechnu, jaký jsem blázen a za těchto podmínek mě opravdu nechápou. Jak těžké je žít ve světě, kde žijí nechápaví neandrtálci a jak málo je lidí s pochopením. Avšak i takoví v dnešní době existují… Není jich moc, ale jsou tady, bohužel jich však není tolik, aby si stvořili svět, kde by byli společně šťastní, je to menšina, která se snaží žít životem, který není zlý, avšak o lidech v něm, se to říct nedá.
Užírá mě, jak lidé umí být k lidem odporní!!! Můj poměrně krátký život mi nadělil hodně, myslím, že mohu bez výčitek svědomí říct, že to, co můj život už sepsal, tak k porovnání život devadesátiletého důchodce by toto nesepsal. Život jde dál a já se nemůžu zbavit přesvědčení, že všechno zlé je pro něco dobré.
Popravdě je fajn se někomu svěřit, avšak málo komu můžeš věřit, a proto si s každou kudlou do zad musíš poradit vlastně sám. Nikdo jiný to za tebe nevyřeší, nikdo ti ve skutečnosti pomoct nechce a od svých opravdových přátel pomoc chtít nemůžeš, protože jednak svých starostí mají dost a jednak jsou stejně bezradní jako ty, jelikož ví, že ti pomoct nemůžou, i kdyby sebe víc chtěli. Smířit se s něčím, co ti tak silně ubližuje, je opravdu kruté, ale okolní svět ti nic lepšího nenabízí. Všechny tyto komerční sračky jako je například Linka důvěry by se měli jít bodnout. Přes to všechno, co jsem si prožila a vím, jak to chodí, se mi svěřují mí opravdiví přátelé a mě sere, jak jim nemůžu pomoci! Nevím, je to snad horší, než kdyby někdo přímo teď ubližoval mně…
S pochopením se dělím o svou večeři se svou jednou kamarádkou, která je zhulená a má děsný hlad, je mi ji líto, ale pohled, jak ji září očička z takové maličkosti, jako je půlka housky, mi vytváří úsměv na tváři, patří mezi těch 50% teenagerů, kteří vidí život optimisticky, zbylých 50% totiž nemá na drogy peníze.
Dusím se při každé nové modřině a škrábanci na obličeji mé druhé kamarádky, vidím, jak je bledá, ale i přes to všechno se umí zasmát takové blbosti.
Mrzí mě skleněné oči mé další kamarádky, která má depresi z maturity a osoba, s kterou je jí nejlépe, je vzdálená 300 km od ní a ona přes všední dny pouze přežívá a kouká do monitoru svého notebooku.
A pak přijde takový ten moment, kdy si myslím, že ten daný člověk má rád svět, ve kterém žije, myslím si, že jej baví, protože se směje a vymýšlí kraviny, ale pravdou je opak, smích je pouze maska, která překrývá nespokojenost a neštěstí.
Brečím nad tím, jak lidi k sobě můžou tak hnusní, jak si mohou takto ubližovat, jak si mohou tak znepříjemňovat ten největší dar jako je život, jak si nemůžou vážit toho, že jsou vítězná spermie z tisíců. Já to prostě nechápu!
V této době je svoboda a kde? Přijde mi, že pořád něco musím, přijdou mi některé věci postavené na hlavu… Nejsem rasista, ale jestli existuje nějaká spravedlnost, tak proč musím platit sociální? Ne! Stát opravdu nešetří! Sliby jsou tím důkazem. A víš, co je na tom absurdní? Že nakonec se téhle době bude říkat: "staré dobré časy", kdy to stálo pouze za hovno!
Jsem tak emotivně naladěná a deformovaná okolním světem, že jsem udělala jedno radikální rozhodnutí a vzdala se role v divadle, protože mě natlačilo do takové situace, kdy jsem v sobě cítila úzkost a já se bráním těmto jevům a divadlo ve mně tento pocit vyvolávat nebude! Skloubit soustředění a premiéru v době maturity opravdu nezvládnu. Jsem naštvaná, jelikož jsem rok chodila na zkoušky a svou maturitu jsem několikrát připomínala. Vždy mi bylo řečeno, že to není problém a hrát v květnu určitě nebudeme!!! Lidská bytost rovná se slibotechna a já všechen svůj věnovaný čas v divadle musela jen tak odhodit do ztracena. Zkrátka poslouchat, jak jsem neschopná, že nedám všechno naráz, se mi příčí, protože spolupracovat s lidmi, pro které je škola a kniha nic, se mi nechce a poslouchat ty jejich perverzní kecy taky ne! Poprvé v životě jsem v sobě zaujmula pozici hnutí za spravedlnost, a tak stávkuji a hrát nebudu, i když je to třeba vůbec netrápí, ale já se cítím jako vítěz! Jen škoda, že takto vítězně se nemůže cítit i ta ona výše uvedená menšina a konečně žít v nezkaženém světě. To je to, co jsem chtěla říct, to je to, nad čím bych chtěla, ať se lidi zamyslí. A může si o to myslet každý co chce, ale já si za tím stojím a vážím si lidí, co mají kousek citu a pochopení pro druhé, jelikož z celého srdce věřím, že mezi lidskou populací nejsou jenom svině!
PS: A aby bylo jasno, já nejsem divná, jsem JINÁ a jsem na to hrdá!!! ;-)
Navždy Tvá Usoužená Puberťačka