17. března, s rozumem v koncích
Můj milý deníčku, ráda bych s tebou zase po měsíci sdílela své usouženosti. Už bylo na čase Tě opět otevřít, vyzpovídat se. Novinek, zážitků a pocitů je ve mně opravdu mnoho. Absolutně nevím, jak začít, jelikož mi asi odchází mozkové buňky, poslední dobou jsem nepoužitelná, unavená a nemocná. Dnes tedy dávám prostor posteli, horkému čaji a Paralenu.
Kdyby jsi věděl, kolik věcí mě trápí, dusí a tíží. Trápí mě pět probuzení v týdnu, trápí mě mé já, má budoucnost. Ach, absolutně nevím, čím to vše propuklo, tento stav mrzutosti. Hm, vše to začalo obrovským vyčerpáním svých sil na mém psaném díle. Přestav si, tak já tu korekturu knihy, knihy, která má 386 stránek, opravovala na čtyřikrát a víš proč? Má flashka, totiž začala vypovídat svou službu, a tak mi na čtyřikrát poškodila soubor a jeho kopie… Pořád jsem nechápala, proč. Čím to je, že i všechny zálohované soubory jsou poškozené…? Sváděla jsem to na svou blbou karmu, na Boha, který mi nepřeje. Ne, když se mi to stalo po čtvrté a já zjistila, že mám i poškozenou ročníkovou práci na oné flashce, tak mi to došlo. Oprava souborů byla však vždy neopravná. Takže jsem své psaní četla čtyřikrát za sebou. Myslím, že svou knihu znám nazpaměť.
Číst to po sobě, bylo mnohem těžší, něž jsem čekala. Jednak jsem si to musela přečíst nahlas pro sebe, abych zjistila, jak to zní. Také jsem to četla nahlas pro jiné, abych zjistila, jak se jim kniha libí, některé části bylo tak těžké někomu číst, bylo tam kousek mě. Mě a hlavní postavy. Nevím však, jestli to byl stud, ale myslím, že na jednu stranu mi to pomohlo, nestydět se za své dílo je základ všeho a já se za něj určitě nestydím. Jsem svým způsobem na něj hrdá…
No, myslela jsem si, že i když byl měsíc únor fakt hrozný, tak že si absolutně o jarních prázdninách odpočinu. Ano, chodila jsem s Týnkou a Lugym po výšlapech, ale pořád jsem v sobě cítila, že nemám splněnou práci, nemám doopravenou a poslanou knihu, byla jsem i přes prázdniny tímto faktem hrozně nervózní, neuvolněná, neodpočinula jsem si tak, jak jsem si to představovala. Naštěstí jsem poslední den prázdnin poslední stránky přečetla a opravila a 3. března 2013 poslala nakladatelství Beletris. Třikrát HURÁÁÁ! J
Následující týden po prázdninách mě čekala praxe, ta nejúžasnější praxe za celou tu bídu na Veterině. Byla to praxe v ZOO Liberec, už od prváku jsem se na ni těšila jako malá. Asi jsem věděla proč! Liberec znamenal pro mě něco víc, něco magického. Přece jsem o něm celou tu dobu psala v knize. Byla jsem okouzlena, všechno je tam do kopce a je tam určitý chaos, ale v tom chaosu vlastně pořádek. Například tam nemají přechody, což je pro mě něco hrozného, neumím totiž přejít cestu bez přechodu… J Připadala jsem si jako v jiné dimenzi, jako kdybych nebyla v ČR, město je to na jednu stranu moderní až moc a na druhou, některé ty uličky jsou jak z dávných dob. Co mám povídat, byla jsem ráda za to, že jsem ve svém díle psala o Liberci! No ubytování ve Vesci bych raději nerozebírala, spíš nám to připomínalo ubytování pro staré chlapíky, které opustila manželka. V pokojích kosa jako na Sibiři, kuchyňka bez varné konvice a sprchy sdílené s opačným pohlavím, na kterých se nedala regulovat voda, byla taky perlička…
ZOO mi popletla šíleně hlavu a uvědomila jsem si, že vůbec nevím, co chci. Já jsem se na týden ocitla ve stáji. Velbloudi, afričtí oslíci, zebry, antilopy, kozorožci to byla má denní náplň. Byla jsem unešená, byla jsem tak spokojená, denně smradlavá a poplivaná, ale šťastná. Vždy jsem si rozuměla s němými tvářemi… A ti pracovníci kolem a ten kolektiv, který mě mile přijal mezi sebe, mě přesvědčil, že milí a hodní lidé se srdcem na správném místě ještě žijí. Velbloudy jsem si šíleně oblíbila a oni mě očividně taky. Až budu v důchodu pořídím si velblouda! J V pátek, když jsem se se vším musela rozloučit, draly se mi slzy do očí. Nechtěla jsem odtamtud. Ti lidé, ta práce se zvířaty, ty zvířata a má láska k nim. Vůbec jsem nechtěla zpět, nejraději bych tam zůstala a brala deset tisíc měsíčně výplaty, což mi za tu dřinu přijde hrozně málo, je to nedoceněná práce… Každý zneužívá toho, že se zaměstnanci o zvířata starají s láskou. Představa, že se vrátím do školy mě děsila, nejradši bych se tam zakotvila a nikdy nevyplula zpět.
Touto praxí jsem si uvědomila, že absolutně nevím, co chci. Když jsem byla malá, hrála jsem si na to, že umím vše, že jeden den budu učitel dětí, druhý zdravotní sestřička, třetí veterinář, čtvrtý herečka a hlavně, že jsem vzorná matka svých plyšáků. Postupem času, jsem se zatvrdila ve Veterině, bodejť by ne! Od šesti let jezdím na koni a jezdím na farmy a krotím pejsky. Veterina byla přeci jistá, sice jsem chvíli pochybila, když jsem hrála basketbal, chtěla jsem zkusit basketbalový gympl, ale po mém úraze, kdy jsem se už k basketbalové kariéře nemohla vrátit, to bylo jasné. Veterina! Jenže, po basketu jsem přičuchla k divadlu. Na konzervatoř mě nevzali, že jsem moc obyčejný typ a tak jsem definitivně odešla do velkého města Hradce Králové. Skloubila jsem Veterinu s divadlem s tím, že divadlo je pouhý koníček a Veterina je to hlavní. Na konci druhého ročníku jsem věděla, že na vysokou Veterinu mě nikdo nedostane, že jednak na to nemám a že nechci strávit šest let jen v učebnicích a nakonec budu ráda, když budu v kravíně inseminovat krávy. A taky po spoustě praxí jsem zjistila, že lidé se postupem času ke zvířatům v této branži nechovají pěkně, chovají se k nim jako k věcem a já přeci nechci, nechci brát zvíře jako věc. Na to je mám až moc ráda. Začala jsem tedy dosti věřit divadlu, jenže hereček jako já je nespočet, nemám šanci a dobře vím, že je spousta skvělým mladých hereček, které nenosí slezský slang jako já. Psaní byla tedy další má vlastnost, která mi měla držet cestu v budoucnosti. Začala jsem psát do blogu, napsala jsem knihu a začala psát nejdříve do MF Dnes a později pro Topzine. S tím, že to dělám jednak pro sebe a jednak, že chci jít na žurnalistiku do Prahy. Jenže opravdu to chci?
Praxe v ZOO mi otevřela oči, proč jsem na veterinu šla. Protože zvířata miluju a dělají mi radost. Uměla bych se představit v ZOO v montérkách a s vidlemi v ruce, denně poprskaná od velbloudů, ale spokojená. Spokojená, byla bych spokojená s deseti tisíci měsíčně? Uživilo by to mou rodinu? A nebylo by to pro mou osobu moc usedlé, já která jsem ráda středem pozornosti, mezi lidmi? Zůstat někde v ZOO a tam se jakoby schovávat? A co divadlo? Herectví, sen, že chci aspoň zkusit reklamu, při nejmenším kompars. Co s tím, to přeci nejde spojit ZOO a divadlo. No, ale ještě je tady ta žurnalistika, ovšem ve vzduchu visí otázka: Jsem tak dobrá, abych byla žurnalista? Umím vůbec psát, že píši do magazínu, neznamená, že psát opravdu umím, že to má budoucnost? Kor poslední dobou mi přijde, že psát vůbec neumím. Všechno, co pro topzine napíši, se mi vrací v podobě zpětné vazby, která je podtrhnutá červeně od vrchu až dolů. Dobře, možná to vidím moc černě, asi jich tolik nebylo, ale poslední dobou je jich víc. Jsem v pasti. Někdy si vůbec říkám, proč to dělám, dá mi to poslední dobou takovou práci, zejména času, všechno mi tak trvá. Nikdy jsem neměla takový strach poslat článek editorovi jako teď. Vím, proč to dělám. Hudbou žiju a tato práce mi umí udělat radost, kor výběrové články, kde můžu napsat něco o kapela, kterou mám ráda, minule to byl výběr rockandrollových kapel, nebo top psychedelických songů, kde jsem zmínila kapelu Kofe-in, která mi za jejich zveřejnění poděkovala a nebo poslední můj výběrový článek o songách se zvířecím podtextem, kde jsem využila singlu Motýl od UDG, na které nedám dopustit.
http://www.topzine.cz/holdujete-svetu-zivocichu-poslechnete-si-8-nelepsich-songu-o-zviratkach
Samozřejmě mi motivace, kor když jsem poslední dobou tak vysílená, hodně chybí, kdybychom za to dostali možná nějaké malé finanční odměny, dělalo by se to líp, ale děláme to všichni jen pro radost. Vůbec nevím, co ze sebou, ale na jednu stranu vím, co bych chtěla.
Nejraději bych psala knížky celý život. Mám v hlavě ještě tolik námětů, nejraději bych začala už zase psát druhou. Jenže to je takový moc nesplnitelný sen. Je tolik spisovatelů a asi pět z nich se tím mohou živit. Jo, mít velkou rodinu a psát knížky, starat se o svůj vlastní zvěřinec a být velice spokojená. Čím starším jsem, tím víc nevím, co chci!
Březen je pro mě opravdu těžký, přecházím nemoc, abych nezameškala ve škole, ve které se čím dál tím víc cítím jako cizopasník, jako nezvaný host. Hrozně se mi to tam protiví, už to není to, co to bývalo. Divadlo mě baví, ovšem i tam to nějak vázne. Ono by to nevázlo, jen je možná malý defekt v hardwaru, že jsem jedna z nejstarších ve skupině a už si s mladší generací nemám tolik, co říct, nějak nechápu jejich vtipy. Asi jsem hrozně zestárla. Čeká nás brzy premiéra Benátských krásek, jen se tam pořád přidávají nové a nové repliky a já už se v té hře ztrácím a postrádám její pointu, takže hrát v něčem, čemu vlastně nerozumíš, je nedobrý pocit. Naštěstí přednes mě dělá spokojenou, začali jsme nový text, kde sice hraji naivně zamilovanou otcem znásilněnou holku, ale je to hra s tématikou hudby a celý děj se odehrává za back stagi, takže parádička J.
Z nakladatelství se mi ozvali, že dali knihu k lektoraci a že do měsíce se mi ozvou, jak budeme postupovat dál, pokud tedy bude nějaký postup… Ovšem obsah je zaujal, tak teď už jen kritika, ta je ta nejdůležitější. Jsem celkem nervózní, moc bych si přála, aby to vyšlo, věřím tomu. Pokud mí přátelé nelhali, tak kniha by neměla být žádná bludnost, psala jsem o tom, co život sám napsal. Co jsem sama zažila, nebo zažili jiní. Snažila jsem se, aby se čtenář u knihy zasmál i rozbrečel, stejně jako já. Aby se tam popřípadě našel a oblíbil si tam nějakou postavu, která je mu podobná. Nechci si nějak věřit, ale má kniha je něco úplně nového. Je tam popsáno spousta světů, od toho hudebního, normálního, internetového až televizního. Čtenář si uvědomí, že v každém světě se jeden a ten samý člověk bude chovat úplně jinak. Jsem opravdu napjatá, musíš mi držet palce, snad nebudeš jediný…
Jak si sám mohl posoudit jsem s rozumem na dně oceánu, nemocná a unavená a nervózní a krapek přecitlivělá. Vzpomínám víc než často na Býkov, jelikož začíná jaro a mně chybí zahrádka a mé ovečky. Jsem opravdu nějaká slabá, svědčí o tom i fakt, že jsem se rozbrečela u CD Foo Fighters. Nějak mě ti chlapíci dostali. Jde to se mnou nějak z kopce, ale já nejsem žádná třasořitka, já si teďka do středy odpočinu, ve čtvrtek dopíšu těch nespočet písemek, půjdu si zablbnout na přednes a v pátek načerpán tuny energie, jelikož jdu na koncert UDG do Jaroměře. Už se od února na ně nemůžu dočkat, to se vyblbnu, vyplavím endorfiny a na vše zapomenu, ničím se nebudu trápit, budu žít jen pro ten konkrétní monet. Už aby byl pátek!
Brzy napsanou, příteli.
Navždy tvá Usoužená Puberťačka.
Jární prázdniny :P
ZOO Liberec =0)