16. února, připadám si jako exot
Můj milý deníčku :-), ha, už jsem si na Tebe našla čas :D. Vím, nestíhám, ale měsíc leden a vůbec začátek února byl pro mou osobu velice náročný, a to je teprve začátek všeho ;-).
Ano měsíc leden a škola, no nějak jsem to zvládla s jednou trojkou na vízo, myslím, že nemá cenu psát, který předmět mi zkazil vyznamenání…. Samozřejmě, že to byla ta zrzavá liška, která vyučuje předmět matematiky. Ale je pravdou, že já a matematika si moc nerozumíme, takže není ode mě úplně čestné mou známku svádět na učitelku, avšak na její vyučovací taktiky si stěžujeme již od prváku… „Chápete to? Ne? Nevadí, jedeme dál! Podívejte se na to v učebnici.“ Při těchto slovech mi pění krev, protože vím, že z učebnice pochopím velké kulové. No nedá se nic dělat, uklidňuje mě fakt, že budu mít matiku již jen dva měsíce a poté nanejvýš jeden semestr.
Každopádně školu nechme školou, teď však přijde ten převrat… UŽ JSEM SPISOVATELKA!!! Ha ha. Konečně mi vyšla má prvotina. No jako fakt. Dva roky práce jsou na světe. Pořád mi to nějak nedochází. Ani po tom, co jsem už 40 kusů prodala a 250 knih mámě leží složených v ložnici. Je to zvláštní, ale že bych cítila něco převratného, to říct nemohu. Je přeci spoustu lidí, co napíše knihu, stačí se jen podívat do knihkupectví. Pod širokým spektrem si nelze vybrat, která kniha z tisíců Ti bude krášlit Tvou zaběhnutou knihovničku. Každopádně jsem trochu vyplašená z dotazů lidí, co nějakým způsobem zjistí, že jsem knihu napsala:
„To jsi fakt dobrá a to se ti jako chtělo? To nechápu, jsi moc mladá na to, abys napsala tolik stránek.“ - Když mi tohle řeknou, mám pocit, že mi Ti lidé nevěří a já opravu nevím, co jim na to říct „Hmm dík?“
„To je neuvěřitelné, proč jsem se to dozvěděla od druhých a ne od tebe? A ví to už i jiní kantoři? Ne? A proč ne? To já jim musím hned říct? A co na to tví spolužáci? Co na to říkají a jak tě berou?“ – „Normálně? Někteří to ani neví a ti co to ví, tak to ví. Ví, že píšu. Jsem opravdu normální.“ Připadám si jako exotické zvířátko za sklem, na které si všichni ukazují a podivně koukají a neví, co si mají o tomto tvoru myslet.
Nástup mé tvorby na svět je na jednu stranu pozvolný, ale reakce některých lidí mě překvapují a já vážně nevím, jak mám reagovat. Připadám si zkrátka jako exot.
Knihy se prozatím prodávají pouze přes ze mě, jelikož nechci nic strkat distributorům, kteří si k prodejní ceně přidají svá nechutná procenta a kniha místo 220 Kč bude stát 400 Kč, a to je pro čtenáře cena, kterou si většinou nemůžou dovolit, kor takové peníze nepustí do autorky, kterou neznají a její dílo je prvotina. Takže se tomuto činu snažím vyhýbat a doufám, že se knihy prodají přes internet a při autorských čteních, poté budu řešit nějaké knihkupectví, dřív ne! Teď mi tedy nezbývá nic jiného, nežli balit knihy do balícího papíru a zápasit s izolepou, vyplňovat dobírkové složenky typu A a podávací listy, hodinu čekat na poště, než se konečně dostanu k okýnku, tam jsem obdařena zkyslými ksichty pracovníků za přepážkou, jelikož takové kvantum balíků se jim opravdu ale opravdu nechce převažovat. No nedá se svítit, žádný začátek není jednoduchý a vždy příjemný. Holt všichni mě nemůžou mít rádi, na České poště mě doslova nesnáší :-D.
Zatím mám čtyři nabídky na autorské čtení, první se bude konat 20. února v rámci soukromé akce: Týden odpočinku a zdraví na domově mládeže Vocelova v Hradci Králové. Sama jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne, jelikož hudební doprovod je zatím v jednání, a tak jsem trochu nervózní z představy, kdy nastane to trapné ticho, kdy se budu chtít napít a bude slyšet mé hlasité polykání a jak budu z hrobového ticha natolik nesvá, že budu hekticky listovat v knize a ne a ne najít tu správnou stránku. Je to má nová noční můra. :-D Avšak na druhou stranu se šíleně těším…
No ale teď Ti řeknu to úplně nejlepší. 20. dubna se v Krnově v Kofole Music Clubu bude konat křest mé knihy :-) společně s koncertem Voxela, kapely Lola Běží a UDG. Jsem opravdu ráda, že to tak nakonec vyšlo, jelikož majitel klubu p. Hradečný dobře ví, že UDG jsou lotři a že je to občas risk si je někam pozvat. Jsou totiž kluby, kde chlapci již zavítají možná tak přes majitelovu mrtvolu. Ale p. Hradečný byl ke mně vždy moc milý a snažil se mi vždy vyhovět vstříc. Musíme se však ještě na mnohém domluvit, jelikož nic není zadarmo, ale já věřím, že vše, co se do křestu vloží, bude dobrá investice, jelikož takový křest je jednou za život. Tak jen doufám, že dorazí dostatečné množství lidí, ať vše má onu legendární atmosféru.
A tak já si teď žiji. Hekticky, ale radostně. Nejsem ten typ, co by měl radost z volného programu. Za den se vlastně nezastavím, chodím pozdě spát a brzo vstávám, ale tato plnost mě vlastně těší, i když nastávají během týdne i chvíle, kdy sotva dolezu na intr a jediné na co se zmůžu je, že si sundám civilní oblečení, vytáhnu peřiny a do pěti vteřin už plavu ve světě snů. Nikdo netvrdil, že život bude peříčko ;-)
Tak zase někdy napsanou a drž mi palce, ať vše dopadne jak má a já se někde neztrapním, jelikož to by mi bylo podobné.
Navždy Tvá Usoužená Pisatelka ;-)