16. října se spokojenou náladou
Můj milý deníčku, konečně mám čas ti sdělit všechny své pubertální usouženosti =D. Mám teď opravdu spoustu práce a nestíhám. Učiva je jak nasmoleného a o úkolech ani nemluvně a spánek je teďka můj úhlavní nepřítel! Nějak poslední dobou zapomínám, jaký je to pocit se pořádně vyspat... Naštěstí se v úterý konala akce Back to school. Tato akce byla opravdu pro můj bio rytmus skvěle naplánována, jinak by se moje energie rozprostřela do nedohledna a ze mě by zbila jen vyschlá troska chodící z jedné školy na druhou a na intr. Akce byla opravdu skvělá, mladí lidé se skvěle bavili a i já jsem si to skvěle užila. Díky UDG mám dostatek endorfinu v těle, který jsem už nepopsatelně potřebovala. Myslím, že nemusím zacházet do detailů, každý můj návštěvník má asi představu, co pro mě kluci z UDG znamenají, co mi dávají. Řeknu to velice krátce, ale výstižně: UDG je pro mě srdeční zaležist. Bohužel jsem po této akci musela dojít na ten (s prominutím) zasmolený intr a jít se učit biologii. Nevím, jestli si umíš představit, jak to učení asi vypadalo, vlastně nijak, já totiž celou noc u biflování rozmnožování savců, což je jindy hrozně zajímavé téma, usínala. Vypadalo to asi takhle: přečetla jsem si dvě věty a usla jsem, pak jsem se po půlhodinách probouzela a opakovala jsem tento nový způsob učení až do rána, takže přečíst, usnout, vzbudit se, přečíst, usnout, vzbudit se. Výsledek byl, že jsem svítila lampičkou až do rána, měla jsem kruhy pod očima a chtělo se mi hrozně spát a vůbec nic jsem si z učiva nepamatovala. Radši tu známku nechci ani vidět, známka se bude skvěle vyjímat ve studentském průkaze mezi jedničkama. Dokonce se mi i ve snech zdá o škole, pořád něco počítám nebo něco si čtu a dělá se mi z toho šoufl. Zdá se mi i o fyzice, která mi v prváku skončila. Už mi ta škola leze na maják a to je teprve říjen. To jsem na tom celkem bledě, nechci se vidět v červnu...
Co se týče psaní do MF Dnes, tak mi články pořád nevytiskli, už jsem zoufalá, jak hrozně bych si přála být v novinách, hrozně moc a furt nic! Všechny články, které zatím vytiskly byli o Romech, ten článek neměl být rasistický, ale zatím mají tyhle články největší úspěšnost. Budu doufat dál a třeba se nademnou redakce slituje.
V ZUŠ se to nějak začíná rýsovat na nějaké texty a možná i hodinový blok povídek, který bychom měli nacvičit a zahrát. Ale má řeč, mi příjde podle názoru učitelky, ode dne horší a horší. Já opravdu nemám ponětí, co bych se svým jazykem už měla dělat. Můj jazyk odmítá spolupracovat s mou myslí a tím pádem je konec všeho. Takové trápení já musím řešit.
Na intru, mě to všechno štve. Začíná to výchovnými schůzkami a končí to u mojeho botníku, který mě nechce pouštět k mým botám. A úplně nejvíc mě naštvala naše vychna, která dělala v úterý ofrky, že mi jako nedá vycházku a nepustí mě na Back to school, protože už počtvrté tento měsíc máme výchovnou schůzku, kde si budeme dávat hádanky a bavit se o řádu intru, budeme se jedna na druhou nudou šklebit a strávíme takhle dvě hodiny. Pozor, nehledě na to, že byl ten den GENERÁLNÍ ÚKLID. Po nasazení hereckého výkonu a vymýšlení, že tam přijedou přátelé až z Ostravy a že o téhle akci básním už celé dva měsíce, mě s desaterem přikázání pustila. Jeptiška! Ale mou duší svítá naděje, že bych snad ještě mohla v okolí Hradce najít nějaký privát. O prázdninách se na to zaměřím!
Před dvouma hodinami, jsem přijela z Býkova. Úřadovala jsem tam pouze s babičkou, protože ostaní členové rodiny si odjeli do Španělska dovolenkovat. Mají se asi skvěle, občas mi totiž dojde provokativní sms typu: Máme se skvěle, koupeme se v moři sedm hodin denně a máme třicet stupňů. Já jen mrzutě odpovím, ať pozdravují slunce a zamávají rackům, protože to v ČR už dlouho neuvidí, protože se klepu u kamen a mrznou mi nohy, protože venku je něco málo pod nulou.
Minulý týden o víkendu, jsem domů nejela a trávila jsem víkend u Ocelníkových, u své milé spolužačky. Měla jsem se, jak v bavlnce. Starali se o mě jako o vlastní a dokonce, se mi rozteklo srdce, když mi popřáli k svátku a dali mi boboniéry a korálky. Kežby bylo, tak hodných lidí na světě víc. Ještě jednou jim přes prostřednictví internetu musím poděkovat, DĚKUJI.
A jako nakonec, jak to vypadá s mým blogem. Jsem nadšena, jsem fascinována, jsem šťastná. Návštěvnost stupá k pětistovce. A to není špatný začátek, no ni? =D a dokonce se mě jedna paní ptala, jestli jako nemám v plánu napsat knihu, že se ji hrozně dobře čtou mé povídky. A zatím se mi daří rozesmívat čtenáře za počítačem a to je ten účel, proč to dělám. Dnes jsem si přečetla povídku z Jugiho blogu a taky jsem se smála a říkala jsem si, kéžby se lidé taky tak bavili při mých povídkách, jako já u povídek od Jugiho. Třeba se mi to daří? No, mám rozepsanou jednu povídku, která bude pro čtenáře určitě zábavná, teda pokut mají dobrou představivost. Zase jsem totiž zažila super zážitek s Českými dráhami. Mě do smíchu opravdu nebylo.... Ale snad se bude líbit.
A jako třešnička na dortu je můj project, který by se měl rozjet až dodělám ročníkovou práci, což doufám bude po podzimních prázdninách. Musím se pochlubit, že jsem už našla lidi, kteří by mi s ním pomohli =D. Tak se měj famfárově a drž mi palce do tohohle začínajícího nového týdne, který bude fakt nepřekvapitelně otřesně namáhavý na písemky, úkoly a výchovné schůzky.
Tvá usoužená puberťačka.