14. října, jsem jako vrah, který se chce skrýt
Můj milý deníčku po měsíci Ti přináším zběžný rychlý report o mém životě. No co na to říct, každý dnem stárnu, no dobře to je dosti pesimistický začátek, ale je to pravda! :D Já poslední měsíc válčím se změnou počasí, jelikož můj organismus si na to ne a ne zvyknout, není se čemu divit. A tak chvíli chodím do školy a pak zase ne, jelikož neustále válčím s nějakými bacily, ale na jednu stranu můžu se léčit doma a být daleko od intru.
Nikdy mi nepřišel pobyt na internátu tak prudérní jako letos. Je fakt, že po nás už ve čtvrtém ročníku nikdo nic nechce, ale ten týden v té škole je neuvěřitelně dlouhý a můžu Ti říct, že už se mi do všeho tak nechce. Už si normálně na studium přijdu stará. Přijde mi, že mé mozkové buňky jsou odkysličené, nemají zájem mi pomáhat v tom, aby mi nové informace lezly do hlavy. Jsem stejně úplně mimo realitu. Nejraději bych někam jela, někam hodně daleko.
Úplně si představuji tu přírodu a tu chatičku a ticho a ten čerstvý vzduch. Jak tam jsem a odpočívám a píšu a pak chodím po lese a za mnou a přede mnou nic není. Žádné povinnosti, jako bych vše už měla splněno a věděla, že třeba následující týden mě už nic nečeká, žádné zkoušení a písemky a tak podobně. Jako bych tímto odpočinkem chytla novou vlnu, životní vlnu!
Pořád přemýšlím, co mi chybí, že se chci pořád někam vytratit, zmizet. Jsem srab, který chce utéct. Jsem jako vrah, který se chce skrýt. Myslím, že se toho za posledních pár let do mé hlavy nahromadilo tolik, tolik postřehů a zážitků a nesrovnalostí a mizerností, že bych se zase z toho všeho potřebovala vypsat. Mám chuť zase psát. Psát nové mé dílo. Ale to nejde! Mám tolik povinností, že na psaní už není čas. A já mám strach, že všechny mé myšlenky a nápady mi uniknou a já nikdy další dílo nenapíši, ne tak dobře jak bych chtěla. Jak to teď cítím. Avšak zanedbávat školu nemůžu, ne tento ročník. Pozor maturita, postrach všech středoškoláků mi klepe na dveře. Pomoc!
Jedno ale vím jistě, po maturitě chci psát! Psát další dílo. Nejraději bych šla na rok pracovat a po roce šla až někam na vysokou. A je opravdu ta vysoká tak podstatná a důležitá? Jsem nějak unavená z toho všeho. Kdybych si tak našla práci někde se zvířaty, tak snad ani neváhám a jdu pracovat. Zjistila jsem, že by mě bavilo pracovat někde na farmě, tam je ten svět takový jiný. Neříkám, že super, ale je smyslný. Ale je dobré se zakopat někde na celý život, kde jste jakoby mimo realitu? Kde ráno vstanete a denně děláte to samé a pozdě večer jdete spát a následný den na novo? Těžko říct, ale na rok by to byla pro mou duši regenerace. Manuální práce je totiž dobrá pro mysl. Dělání, dělání, všechny smutky zahání…
Ok. Teď honem pryč od těch depresí. Měla bych Tě obeznámit, jak se pokračuje s knihou… Už jsem si vybrala návrh na titulní stranu. Bylo to hrozně těžké, jelikož mi jich přišlo sedm a já vůbec nevěděla který. Musela jsem totiž zvážit, že jinak by vypadal návrh dobře na tvrdé vazbě a jinak na měkké a vzhledem k tomu, že mé dílo bude v měkké vazbě, tak mnoho, i když pěkných návrhů, by vypadaly na mé knize jako příručka, zpěvník. Při některých návrzích, které tedy byli veselejší a to jsem chtěla, jelikož je to kniha pro mladistvé, tak mi tam chyběla nějaká pointa a umělečnost, čím je ten „Svět nenormálních“ jiný. Nakonec jse, vybrala trochu míň veselý, spíš modernější návrh. Však ze začátku jsem měla krapek strach z barvy elektrické kytary na obalu, jestli ta vínová trochu vystínovaná chvílemi do odstínu růžové nebude spíš jak pro dívčí román. Ale mně to dávalo smysl. Půlka knihy je černá a ta druhá je bílá a to tak svět nenormálních má. Hlavní hrdina měl bílé dobré dny, ale i ty depresivní černé. A ta kytara je vínová a v ní jsou různé klikyháky, které mi připomínaly víno a mladistvou rozmanitost a opilost a frustraci. A ty růžové odstíny? Ty ornamenty v kytaře mi znázorňovaly i omámení, drogové omámení a s požitím drogy je přeci mnohdy svět růžovější, aspoň po dobu působení návykové látky. Já jsem si obal vysvětlila. Přiznávám, že by mohl být víc ztřeštěný a veselejší. Ale ten svět přeci není tak super, jak si všichni myslí.
Obal na mou knihu má určitou podobu, mnozí mi poradili a řekli svůj názor, nakonec se i mužům líbila, tak snad nikoho neurazím. Sama jsem zvědavá jaká bude finální verze mé knihy, jak bude vypadat. Bude se přidávat i parciální lak na matný podklad atd.
Teď je má kniha pod dohledem korektora, pak už jen tisk. Doufám, že to vše dobře dopadne a že to poté všichni společně oslavíme a někdo bude mít chuť si mou knihu koupit a přečíst.
Teďka se ještě plánuje book trailer, ale to je zase kapitola na delší lokty, takže pokračování zase příště. ;)
Měj se fanfárově,
navždy Tvá Usoužená Pisatelka.