13. prosince, mlčeti stříbro, mluviti zlato
Můj milý deníčku, nemluvím, nevydám ze sebe ani hlásku. Ono to ani nejde, každý pokus o nějaký zvuk, skřek je jako kopanec do žaludku. Ne, opravdu nechci přehánět, i když to mají blíženci v povaze a já to o sobě vím, ale teď je to skutečnost. Zkrátka mi selhaly hlasivky, vykašlaly se na mě, teď když je nejvíc potřebuji, jsem na ně silně naštvaná, potvory. No ono je to možná i trochu moje vina…
V pondělí jsem měla na Střezině velké celodenní soustředění, kde nacvičujeme hru Benátské Krásky. Jedna věc je ta, že na jevišti není moc teplo a já hraji jen v šatičkách, jakožto všechny z nás. Taky hned úvod představení začínáme písní, která není ani zdaleka nízko, řekla bych, že je až zbytečně vysoko. Za normálních okolností, kdy jsme rozezpívané to zvládáme, ale v pondělí nebylo čas se rozezpívat. To byla další chyba v mé hlasové hygieně. Následují samozřejmě opakované řvací scény Lučety Mačety, což je má role. Ta ženská řve skoro v každé její scéně. Když se to tak vezme řvala jsem skoro celý den a to nemluvím o té písničce o rybářkách, kterou jsem na jevišti zpívala nejmíň půlhodiny v kuse, jelikož to pořád nebylo ono. Několikrát nepřesný nástup na klavír, poté pro změnu nedostačující rvací pohyby, které u zpívání máme dělat. Fakt není jednoduché zpívat a dívat se zároveň do publika a zároveň na kolegyni, kterou mám škrtit a nakonec ji odstrčit tak, že málem sledí do hlediště. No to jen pro představu, jak asi takové soustředění vypadá. Po všem tom řvaní a soustředění, které skončilo někdy odpoledne, mě ještě čekal přednes, kde se jel pořád dokola přednesový text. V úterý s ním totiž máme vystoupit před velevážené publikum. Opět na sobě nemám nic teplého a hlavně si lehám po parketách jeviště a rozepínám výstřih, takže si připadám stejně nahá jako oškubané kuře, no prostě zima. V pondělí celý den i dost v Hradci chumelilo, mám ráda takové počasí, ale mé boty s dírou v podrážce nejsou na takové počasí připraveny. Na intr jsem tedy přišla jako zmrzlý ratlík.
Druhý den na to, už jsem pěkně chrapěla, Taky jsem se do noci šeptem učila nemoce a málo spala. Nebylo to však tak hrozné, v úterý jsem se tedy dál učila texty a před zrcadlem přehrávala role a básničky, které do konce prosince ještě odehraji. Přiznám se, že je to taková má úchylka a že to dělám ráda, je to jeden z mých oblíbených relaxů. V úterý jsem se taky do dvou do rána učila a taky si to šeptem přeříkávala, jsme fakt hloupá, jako kdybych nevěděla, že šeptání je pro hlasivky to nejhorší. Ale když vaše spolubydlící už spí, tak přeci nebudu křičet.
Ve středu už jsem nemluvila, no mluvila, ale tak, že z celé deseti slovné věty mi byly rozumět jen dvě slova. Přeskakoval mi hlas a každé vyslovené slovo mě opravdu zabolelo až u srdce. Hnus! Samozřejmě se mi všichni smáli a utahovali a to včetně profesorů, ano nic vás nepobaví víc, než-li cizí neštěstí. Naschvál se mě spolužáci na něco ptali, ať jim odpovím a oni mohli říct, že můj hlas je fakt sexy či že mluvím jako hejkal nebo jako kdybych byla těsně před selháním myokardu.
Každou středu mám přeci i hudebně-divadelní skupinu. Co se tam dělá? Hraje a zpívá! Zpěv byl u mě vyloučený, nevyzpívala bych ani Pec Nám Spadla, jaká to bída. Ovšem hrát jsem musela, v pátek totiž hrajeme pro základku kdesi v Kopřivnici a to se muselo vyzkoušet. Jsem sice v Perníkové chaloupce pouze vypravěč, ale řekla bych, že textu mám mnohem víc než-li Jeníček s Mařenkou dohromady. Tak jsem se vymluvila úplně, mé mluvítko přestalo fungovat, potřebovala bych nové. Kéžby to šlo stejně jako v pohádce Roboti, kéžby!
Dnes je čtvrtek a já nemluvím, nejde to. Je to hrozný pocit. Otevřu pusu a nic, ani hlásku, ani křičet nemůžu, mě někdo momentálně na nože brat, tak to ani nikdo nezjistí, protože můj tichý křik by nikdo neslyšel. Skličuje mě zoufalství. Dnes mám přeci přednes a já na něj nemůžu, co bych tam přednášela? Němá slova? Nešla jsem ani do školy, přebíhání ze zimy do tepla není nic dobrého a ve škole je člověk nucen mluvit a já přeci mluvit nemůžu. Nemůžu ani polykat, bída tohle to! Jsem tedy na intru, píši deník, piji Vincentku, která mi nepřijde zase až tak hnusná, jak všichni tvrdí a cucám pastilky z islandského lišejníku. No jelikož jsem od rána neřekla ani slovo, přijde mi to lepší. Možná si to vsugerovávám, jelikož zítra je to vystoupení pro děti. Já vím, že to jsou jen hloupé pohádky, ale i na tom se můžu realizovat a najít zkušenost. Náhodou je k nezaplacení hrát pro děti, jelikož to je vděčné publikum. Pozorují vás s takovým nadšením, pak si na vás chtějí šáhnout, opravdu si myslí, že jste třeba ježibaba a nebo princezna :D. Nikdy nezapomenu na to, když jsem minulý rok hrála Pipi dlouhou punčochu. Měla jsem copánky, v kterých jsem měla drátky, takže mi copánky držely stejně jako Pipi a za mnou chodily holčičky, jestli mi to tak roste od narození a kde jsem nechala opičku a že ji mám pozdravovat. Je to pěkný pocit, že děláte někomu radost. To je na hraní to krásné.
Musím se do zítřka zotavit, musím! Nejenže zítra je vystoupení na základce, ale celý víkend jsem se měla v plánu učit básničku dlouhou jak čtrnáct dní, kterou jsem ještě neviděla a mám ji recitovat před celou školou a ředitelkou, taky jsem si chtěla procvičovat texty na představení. V pondělí skupina a pojedeme pořád dokola texty ze hry Benátské Krásky, v úterý je velmi důležité představení, na které se hodně těším a bude to hrané na jevišti na Střezině, konečně si společně s Klárkou zahrajeme už rok připravovaný Osudný Hřebínek. Ve středu mám vystoupení s hudebně-divadelním souborem, tentokrát nebudeme hrát pohádky nýbrž Sněhurvu, Husity a Pohodu Vánoc. Budeme hrát pro teenagery, hrajeme proto tyto sprosťárny ;). Na středu je i naplánované natáčení Silvestrovského speciálu na blog J, na to se sTýnkou moc těšíme. Ve čtvrtek snad nic krom přednesu s Týnkou a náš text z Valmonta. V pátek ve škole v tělocvičně vánoční besídka, kde bych měla přednášet báseň od Jaroslava Seiferta Vánoční Píseň. A pak? Pak už si dávám volno a budu jen psát a psát a psát a hodlám se upsat. Chci, opravdu si to moc přeji, nic jiného si snad nepřeji, než-li takto strávit prázdniny, chci svou knihu dopsat a konečně ji poslat dál, mám takový pocit, že je ten pravý čas…
Doufám, že už na vánoční prázdniny budeme ve svém bytě a ne u babičky v 1+kk, to by mě asi šlak trefil a nic bych nenapsala. Sakra! Začala mi téct krev z nosu, no jasně jen do mě. Ještě mi může začít téct i z druhé dírky a já skočím rovnou z šestého patra toho kláštera. Když už tak už! Ještě než dokončím tenhle usoužený text s úspěchem hlásím, že jsem vypila celou láhev Vincentky a otevírám druhou, tak doufám, že mi to k něčemu bude. Jinak mi nezbyde nic jiného než si ohřát teplé mlíko a do něj zamíchat syrové vejce a med, údajně to zabírá. No to udělám jen v tom nejkrajnějším případě. Nerada bych prázdniny strávila na záchodové míse s podezřením na salmonelu.
Tak se měj krásně, drž mi palce, ať mé hlasivky začnou znovu fungovat.
Navždy tvá Usoužená Puberťačka.
PS: Můj blog přesáhl 10-ti tisícovou návštěvnost, no není to báječné? ;).