Václav Havel v roli nebožtíka
TÉMA: Na Hrad!
Václav Havel v roli nebožtíka
Václav Havel, významný člověk minulosti. Lidé ho obdařují chválou a slávou. Kladným vlastnostem se meze nekladou. Opravdu velice významná osoba pro Českou Republiku, ale proč jsem se o jeho činech dozvěděla až po jeho odchodu? Proč musí nejdříve člověk odejít a poté bude uctívám? Když už s námi není, tak přece neví, jak byl pro nás důležitý. Je to úvaha, která mi vrtá hlavou. Tak jako úvaha, proč se člověk stane svatým až po smrti.
Popravdě jsem nikdy panu Václavu Havlovi nevěnovala pozornost. Ovšem jeho odchod se mě dotkl. Po jeho smrti byli všude zprávy o něm, o muži s velkým M. Tolik věcí jsem o tomto muži nevěděla, o tolik jsem byla ochuzena. Brala jsem jej jako bývalého prezidenta, nikoli jako spásu ČR.
Když se ke mně dostala zpráva, že náš bývalý prezident je mrtev, řekla jsem si, že je to přeci normální, lidé přicházejí a odcházejí. A prezident má přeci také jen jeden život. Jak dny ubíhaly, zjišťovala jsem díky médiím, co pro nás všechno udělal. Byla jsem ohromena jeho životem, jeho vlastnostmi, jeho činy, jeho duší. Když jsem v televizi sledovala jeho pohřeb, plno svíček a nešťastných lidí, plakala jsem taky. Lidé se díky jeho odchodu znovu po čase spojily, společně mu na jeho počest šli zapálit svíčku. Přišlo mi to krásné, jakoby Česká Republika žila na chvíli v harmonii. Někdy musí přijít něco smutného, z prominutím špatného, aby přišlo něco dobrého, aby si člověk, v našem případě národ něco uvědomil. Při době státního smutku na počest Václava Havla se měli lidé více rádi, pomáhali si, odpouštěli si, aspoň já mám takový pocit.
Loučení s Václavem Havlem bylo velkolepé, nevím jestli by si to takhle pan Václav Havel přál, ale jeho rodina nám, obyvatelům ČR, umožnila se rozloučit se skvělým člověk a díky tomu zavzpomínat na minulost a uvědomit si, že jsme na tom pořád ještě dobře, může být hůř, stačí si vzpomenout na minulost.
Svou úvahu, svou nevědomost bych svedla na učebnice dějepisu a vlastivědy. Na vzdělání dnešních žáků, protože víme spoustu o dávno zesnulém Karlu IV., o Otakaru Přemyslovi, ale abychom se dozvěděli něco zajímavého, něco podstatného o tehdejším ještě nezesnulém Václavu Havlovi, tak to školství nejspíš nenapadlo. Teď, když pan Václav Havel v klidu odpočívá, tak se možná učebnice zaplní jeho činy. Uvidím sama, s čím jednou přijdou ze školy mé děti.