Tohle jednou svým dětem nikdy neudělám
Někdy mi přijde, že můj život je spíš život někoho jiného. Ne můj! Že žiji na úkor někoho jiného, někoho koho vlastně nesnáším a neznám. Cizí parazit v mém těle dělá věci a rozhoduje se beze mě. Je to odporný vjem strach. Nebo snad respekt? Jsme tady snad od toho, abychom plnily sny svých rodičů? Dělali vše, co se jim v životě třeba nepodařilo či nedostali tu šanci? Protože kdysi byla doba taková jaká byla a my jsme nevděční? Máme přeci tolik možností, nikdo nám přeci v ničem nebrání. Nikdo?
Naši rodiče, naši spasitelé, vychovávají nás, pečují o nás, chtějí pro nás to nejlepší, milují nás. Ovšem jejich přehnaná péče, abychom se jednou v dospělosti postavili na vlastní nohy a měli se co nejlépe, ne jako oni, je mnohdy na škodu. Abychom se učili a byli ti nejlepší z nelepších, nejtalentovanější, nejchytřejší a zejména co nejlíp placení. Nutí nás do povolání jako jsou doktoři, veterináři, právníci. Ale my víme, že tohle bychom nebyli my. Já to vím taky!
Řekla jsem jim co chci, ale byla jsem v jejich očích hloupá. Musím přeci už dopředu myslet na svou budoucnost, svou rodinu a na své děti, které taky jednou budou chtít studovat a doba je zlá a bude ještě horší. Řekla jsem, že tam nechci, že to studovat nebudu, že chci v životě dělat to, co mě baví. Byla jsem ve světle mých rodičů drzá a nevděčná. Měla bych jim líbat kotníky za to, že mi vůbec umožňují studovat. Co takové děti v Africe? Co by dali za větší vzdělání?
Řekla jsem svůj názor, vyslovila jsem své tužby a byla drzá. Musím myslet na to, abych se za pár let měla skvostně. Mít dostatečně peněz, abych měsíčně nemusela počítat peníze, jestli stačím vše zaplatit. Mě ale absolutně nezajímá budoucnost, kde budu dělat něco, co mě ale vůbec nebaví. Co to je za budoucnost, kde nebudu šťastná? Chtěla bych dělat přeci práci, co mě naplňuje a co mi jde. Ne práci co je dobře placená!
Můj mladistvý mozek je v depresích, mám úplně jinak stanovený životní žebříček než mí spasitelé: zdraví, být spokojená, šťastná, dobře placená…
Mnou koluje chaos. Vím, že na jednu stranu mí rodiče mluví pravdu, doba je zlá a bez peněz jakoby člověk nebyl, nežil. A také spokojenost souvisí s dostatkem peněz. Ale mám přece jenom pocit, že si zase nemusím žít jako prase v žitě, že stačí se uživit, ale hlavně pracovat denně tam, kde si to léta sním.
Myslí to dobře. Ale mám celý život dělat něco co nechci? Proč? Protože si to oni přáli? To je přeci blbost, je to jen můj život a v něm bych měla být svým pánem pouze já. Ano, dali mi život, oni jsou ti dárci, avšak dál už mi ho lajnovat nemohou. Je to můj život! Jenom můj, bohužel ne často tomu tak je. Ze strachu a úcty poslechneme naše rodiče a říkáme si v duchu: Tohle jednou svým dětem nikdy neudělám. Mé děti budou dělat to, co chtějí, budu je v tom podporovat a budou šťastné!