Takový ,,normální " rozvrh
Zvoní mi budík, je půl sedmé a já mám přesně čtyřicet pět minut na to, abych vstala, oblékla se, nasnídala se a předělala svou vizáž z ospalé trosky na slušně vypadajícího studenta. Pak už konečně můžu vyrazit do instituce, které se odborně říká škola. Po cestě přemýšlím, proč je den, tak krátký a já musím, tak brzy vstávat do školy. Oči se mi klíží a ta představa, že jsem ve škole až do čtyř, mě dohání k šílenství.
První dvě hodiny se ve škole přemáhám, abych při výkladu profesorů a koukání do dataprojectoru neusnula. Po druhé hodině se vzpamatovávám a zjišťuji, co všechno mě čeká až se po čtvrté hodině odpoledne vrátím na intr. Protože učitelé nám opět nadiktovali spoustu úkolů a nahlásili obrovské kvantum učiva. Po šesté vyučovací hodině můj mozek zase vypíná a poslední tři hodiny už jen stěží přežívám. Hodiny se táhnou a já počítám každou minutu. Pořád se mi hlavou promítá tázací slovo ,, Proč? " Proč musíme, tak dlouho trávit čas ve škole? Devět hodin ustavičného sedění na židli. Uvědomuji si, že ze tří hodin z devíti, nemám vůbec prřehled, o čem profesoři vykládali. K čemu to je, když žáci vůbec nevnímají informace, které by měli být pro jejich budoucnost jednou důležité? Nechci být nevděčná, ale příjde mi to jako ztráta času. Učitelův výklad je mi ukradený a to i přes to, že tohoto profesora mám v oblibě a tento předmět mě velice zajímá a baví.
Konečně odzvoní konec deváté vyučovací hodiny a já bych nejraději běžela po schodech dolů k šatnám a zpívala si jako v muzikálu Rebelové, ale připadám si jako scvrklé jablko po dlouhodobém vystavování na slunci.
O půl páté večer se dostávám na internát a sedím na posteli a hledím do blba. Jsem vyšťavena, jakákoliv šťáva života je v nedohlednu. Nejraději bych šla spát nebo šla rozptýlit jakoukoliv jinou aktivitou, ale nemůžu. Na řadu přichází druhá štace studentského života a tou je příprava do školy na následující den. Udělám si kafe a snažím se do své hlavy něco nasoukat.
Je půlnoc a já koněčně uléhám do svého lůžka. Přála bych si, aby jsem zítra šla do školy až na devět. Mohla bych si aspoň o hodinu přispat a možná bych nebyla, tak unavená a mohla bych se v hodinách více soustředit. Ale než se dostavil první můj sen, tak jsem pochopila, že by to nemělo smysl. Protože kdyby škola začínala až od devíti, tak poslední hodina by skončila až kolem páté. Jediným vysvobozením od tohoto trápení, by potřebovalo prominutí alespoň dvou hodin z rozvrhu denně. Ale o tom se mi opravdu může jen zdát!