Na schovávanou se už nehraje
„Tady máš! Tady máš! Chcípni, chcípni, ty jeden zbabělče! Ratatata! Jo, je to tam! Jo, jsem na dalším levlu. Cha cha cha, máš to za sebou, klid ti bude již věčným. Hmm, padesáté kolo, no měl bych si šetřit náboje, nějaký lepší samopal bych si měl koupit a nebo ne, koupím si bazuku. Cho cho cho, to bude čumět, jak ho rozmasakruju.“
To není normální, můj brácha se zbláznil, vždyť je mu teprve osm, vždyť já v jeho věku si hrála s panenkami a dívala se na Pat a Mat. „Samueli jsi vůbec normální? Co děláš? No fuj! To je nechutné, přestaň střílet do toho chudáka.“
„Ježiši, nepleť se mi tady, zavazíš ségra. Odprejskni!“
Je mi z toho smutno, kde jsou ty časy, kde si děti hrály na honěnou a na schovávanou. Na to mám přeci ty nejhezčí vzpomínky. Dnešní děti budou mít vzpomínky na počítačové hry, jak seděly doma a hrály blbosti, střílečky, vražedné hanebnosti, kam ta společnost spěje? Ke kriminalitě! V televizi je to samá vražda, sebevražda, deprese, nehody, tragédie. Nechci si představit, o čem budou zprávy za deset, dvacet let. To se třeba budeme navzájem zabíjet ze srandy. No to bude sranda! „Same, nechtěl by si jít ven a nebo si zahrát pexeso?“
„Děláš si ze mě srandu?“
„Ne, myslím to smrtelně vážně!“
„Nemám čas, hraju.“
Ve svých osmi letech nemá čas. To se mi jenom zdá. Tento virtuální svět nemůže přeci dítě připravit na život. Brácha si hraje stylem, že kolem sebe šermuje a střílí a představuje si něco, co by dětská fantazie produkovat neměla. Prská u toho a vydává smrtící skřeky, když se něj podívám, nemůžu říct, že by to bylo roztomilé dítě, jde z něho strach. Při jakémkoli konfliktu se vzteká a řeší agresivitou, kope a chce každého zbít. Je tohle normální? Jen by mě zajímalo, po kom to má? Odpověď je jasná, počítač je jeho výchova. Mohla bych to sice svádět na rodiče, ovšem dnešní doba tomu všemu lehce nahrává a pomáhá. Proč by na tom měl být Sam jinak, proč by měl dělat něco jiného než ostatní děti? Ostatní taky hrají virtuální hry a střílečky.
Stýská se mi po starých časech, po zhlédnutí seriálu Vyprávěj si říkám: „Není to krásné? První džíny a walkmany. Radost z maličkostí.“ Toto tvořilo dnešní populaci lidí, ovšem co tvoří dnešní doba do budoucnosti, nad tím se radši nezamýšlím. Radši!
Komentáře
Přehled komentářů
Je pravda že počítač hodně ovlivňuje, ale také je to na tom jak se člověk nechá ovlivnit. A u dětí je to jak je nechají ovlivnit rodiče. Sama jsem někdy smutná když vidím děti u prvního stupně v hloučku kolem mobilu ze kterého se láduje hudba. Kde je to povídání si o tom co jsme dělali minulej den... Vše se moc rychle uspěchalo a dostalo se tam kam nemá. Ale není to beznadějné... je to o výchově a přístupu samotného člověka :-)
něco na tom je
(Bublushka, 10. 11. 2012 14:00)