Chce to odvahu...
Obrovská nezaměstnanost v naši malé, avšak malebné republice občany nutí dělat nouzová rozhodnutí. Jak smutné nemýlím-li se.
„Je to bída a utrpení,“ nadávají na dnešní dobu návštěvníci úřadu práce. Není se čemu divit. Šťastný člověk je ten, který má plnohodnotné zaměstnání. Žijeme v monstrózní konkurenci a závisti v pracovní společnosti a dalších 587 768 osobností na sociálních dávkách. Jak hanebné a ponižující.
„Kde jsou ty časy, když všichni měli práci, svatí komunisti,“ hlásá důchodkyně při pohledu na překypující frontu u vchodu „pracáku“. Další smutný fakt pochmurného období, kdy v dobrém vzpomínáme na minulost.
„My staří už to nějak dochodíme, my už máme všechno za sebou, ale co ti mladí vystudovaní chytří lidé? Co budou jenom dělat? Pro Krista pána, doufám, že se toho nedožiji.“ Seniorský pán, z kterého mluvily zkušenosti a zejména stáří, měl pravdu. Co bude s námi? S mladými nezkušenými lidmi s výučním listem, maturitou, tituly. Co my? Bude v České republice pro nás ještě místo anebo budeme muset migrovat za potravou jako germánské kmeny ve středověku? Opravdu chceme opustit své blízké, svůj rodný stát, vše co známe a sprostě odejít do zahraničí s velkým očekáváním, že tam někde na nás čekají lepší vyhlídky?
Těžko říct, co si představujeme pod lepšími vyhlídkami. Získáme práci, budeme mít dostatečný plat, žádný podprůměr jako tady, uživíme rodiny, avšak zaměstnání přeci není všechno! Budeme pro rodáky cizinci. A sáhněme si na srdce, jak mi sami přistupujeme k cizincům na naší rodné půdě. Nejlépe se k nim nechováme a to bych řekla, že jsme ještě vcelku tolerantní národ.
Mnoho nezaměstnaných ale i zaměstnaných osob vidí cestu a život za hranicemi jako jedinou šanci k penězům a k jiným pracovním možnostem, plnění si velkého snu, jít si tvrdě za svým cílem, vypracovat se na vrchol společnosti, k úspěchu! Ovšem uvědomujeme si, že toto není výhra? Že vždy budeme pro místní cizinci? Že naše práva budou v České republice, nikoliv tam, kde jsme se přestěhovali za prací? Kolik z nás si požádá o občanství v dané zemi, aby měl právo volit a nebýt svou rodností diskriminován? Popravdě takových je nás málo, žijeme totiž ve vidině se jednou domů vrátit. Hned co vyděláme dostatek peněz nebo se nabažíme pocitu úspěchu, dobře odvedené práce anebo na stáří, poklidný důchod v zemi svého zrození.
Málo kdo má odvahu požádat si o občanství, žijeme tam na vízum, což není žádná sláva! Chce to odvahu a mít v sobě velkou vůli jít do oblasti, kde se jinak hovoří, kde panují jiné zvyky a tradice, jiné mravy. Opustit svou rodinu, přátelé, místa, kde jsme vyrůstali. Zahraničí je cesta do neznáma, od které nikdy nevíme, co čekat, kam nás zavede. Co nám přinese ba naopak odepře. Teď jen otázka, jestli pouto k rodné zemi pro nás bude silnější než-li peníze a nekonečná honba za přežitím.