Free Stage byla obohacena novými talentovanými tvářemi
Dne 4. května se v krnovském už legendy poskvrněném Kofola Music Klubu uskutečnila akce pro mladé začínající kapelky Free Stage.
Úvodní atmosféra pramenila nevinností a poklidem. Přibližně dvacetičlenné publikum popíjelo pivko a nesměle se koukalo na první krnovskou bandu Bowling Dogs. Čtyřčlenné chlapecké sdružení společně tvoří již od ledna a v Kofole to byl jejich teprve druhý gig. Kluci dozvučili a mohlo se začít singlem Volume, následovaly singly Jarmil, Neodcházej či Je Mi z Tebe Špatně. Hudba to byla pohodová a musím říct, že melodie se lišily a nebyly si podobné jako ty předchozí. Punk-rock si kluci nesou v srdcích a na to, že se jako alternace místo kapely Ajdontker z Havířova, kdy z důvodu nemocni nemohla dorazit, dozvěděli o svém koncertě pár hodin předem a neměli dost prostoru se na výstup psychicky připravit, to vůbec nebylo špatné. Trochu mi tam chyběl oční kontakt s publikem, jelikož zpívat pod sebe není to nejideálnější, protože posluchač často nerozumí, také sehranost kolegů nebyla geniální, avšak snaha a odvaha vyplout se svou tvorbou mezi lidi, je hrdinský čin!
Texty písní byly zaměřeny zejména na něžné pohlaví: Nevěřím, že mě to přejde, bez tebe to dál nejde. Nebo Smích jako modelka, k tomu skvělá prdelka. Či Vzpomínám na naše společné chvíle, oba dva jsme měli společné cíle, vzpomínám na to krásné obětí… Možná by bylo do budoucna dobré se zaměřit i na jinou problematiku, ať to není pořád o tom jednom, i když láska je nekonečné téma, to nepopírám.
V následujících minutách se na svůj set připravovala grupa On The Way z Bruntálu. Krátká pauza však nepřinesla žádné ovoce, nýbrž naopak návštěvníci odcházeli a připadala jsem si, že lidi snad nemají srdce anebo jsou lhostejní poslechnout si následující kapelu. Je smutné, že hudební kultura nevkusně upadá, sály jsou poloprázdné a raději občané sedí doma a stahují data. Avšak ten kdo odešel o hodně přišel. Já jsem se totiž bavila, od mladých nadctiletých hochů přišla vlna energie a dobré hudby.
Už při první písni Rocker jsem kulila oči. „Mám rád hudbu, koncerty a party, nejsem týpek, co doma hraje karty…, když už, mám rád chlast a holky.“ Ano přesně tyto slova byla o nich a já jim to opravdu věřila. I přes to, že byl sál spíš prázdný než-li plný, tak zpěvák Matěj Jelen vyzýval i to málo k povzbuzování či přidání se k textu, absolutně jsem z nich necítila žádný stud.
Druhá v pořadí zazněla Ta Pravá, kdy tento song v květnu čeká premiéra v televizi v rámci pořadu Věříš si. Pokračovalo se Rozmazleným Frackem, pomalejší Skicou, Virtuálním Vztahem ba Šampónem. Všechny texty mě pobavily a nebyly jen o tom jednom a samým, vše pramenilo z teenagerovského mladého realného života.
I když nás tam dohromady bylo pět a půl, nebylo to na výstupu vůbec znát, i tak mladí se uměli tomu málu, co jim bylo nabídnuto, prodat. Vše probíhalo velice přirozeně, oční kontakt byl neustálý a jako divák jsem se nenudila, pořád bylo co sledovat, ať zpěváka, který bavil svým mutujícím hlasem publikum, jak baskytaristu, jehož skokové variace byly radostné a pokojné.
„Kdyby s námi chtěl někdo měnit DNA, tak až po koncertě, jo?“ Pronesli rošťáci z On The Way, a tím nadešel čas pro sedmý song DNA, načež stejný název nese jejich druhá deska.
Posledními singly se staly English Class a R.E.P. či Možná, avšak o přídavek nebylo nouze. Pánská skupina byla nadšená, že se může vyblbnout, a proto nám s radostí zahráli opět už jednou hrané songy či tracky od jiných legend, které nechám vůči pravidlům radši v utajení ;).
Pop-punková hudba nebyla jen o pár akordech, mělo to drive a kontakt s publikem fungoval bez chybičky, textům jsem se zasmála a hlas frontmana se časem srovná a myslím, že bruntálsko má být na co hrdé.
Děkuji kapele za CD a přeji všem zmiňovaným, ať stoupají s úspěchem vzhůru v tom neúprosném světě hudby. Hodně štěstí!
