9. září, pocit vnitřní dospělosti
Můj milý deníčku dlouuuuuho, víc než dlouho, víc než by bylo nutné vše odkládat, víc než dlouho jsem se Ti neozvala, ale vše mělo své opodstatnění. Změnilo se toho u mě opravdu dost a nevím, jestli je to dobře anebo spíš špatně. Tak či tak, důvod mé absence není třeba zapírat, je pravdou, že již dopředu jsem věděla, že přes prázdniny nebudu pro blog dostupná. Chtěla jsem utéct úplně někam pryč, někde, kde budou noví lidé, nové prostředí, prostě tam, kde mě neznají a nemá mě co pohltit. Odjela jsem přes celé prázdniny brigádničit do Jakartovic, kde jsem měla možnost po práci odpočívat v nádherném prostředí, a tím si tak vše urovnat v hlavě, ale teď mám spíš pocit, že jsem ještě víc zmatená a už vůbec nevím, co se sebou. Zní to trochu dramaticky, ale udělala jsem za poslední dva měsíce několik radikálních rozhodnutí a ani ve snu by mě před dvěma měsíci nenapadlo, že bych tohle udělala…
Chci však začít něčím krásným, a to tím, že mě zahřálo u srdce několik pěkných mailů mých čtenářů, kteří si všimli, že jsem zadržela na chvíli svou pisatelskou činnost. Jednak mi gratulovali k mému poslednímu příspěvku, ale i se strachovali a zvědavě se tázali, kdy zase něco nového přidám. Tyto emaily pohladily na duši a měla jsem pocit, že mé práce někoho opravdu těší a něco jim přináší. Gratulovali mi k slibným mým spisovatelským počátkům a pěli o tom, jak se těší, až si mou knihu přečtou a budou chtít můj autogram na titulní stranu. Jejich milá povzbuzující slova mě těšila, ale zároveň bodavě bolela. Nic totiž není tak jednoduché, jak se zpočátku zdá…
Ano, nejdříve jsem si myslela, že nejhorší bude knihu napsat, teď již vím, že to je ten nejkrásnější a nejlehčí bod ze seznamu, jak vydat v knižní podobě svou tvorbu. Vypadalo to tak slibně, až moc lehce. Ovšem za vším hledej zádrhel a on se našel, hned co přišla od nakladatelství závazná smlouva…
Rok a měsíce děláš na něčem, v čem stavíš svou budoucnost. Na něčem, co ti dělá radost. Na něčem, co ti pomáhá se z něčím vyrovnat. Na něčem, co ti přináší pocit blaženosti a dobrého pocitu. Na něčem, co se během tvé pisatelské euforie stane tvou drogou. Svět Nenormálních byl, je a bude mou drogou, mým dítětem, které semnou rostlo a dospělo, stejně tak jako hlavní hrdina. V méupinu lidí, že by mou knihu někdo četl a přemýšlel nad ní, že by někdo vyslyšel mé myšlenky a slova. Ach, jak tahle představa mě táhla kupředu. Avšak život není peříčko a i když jsem svou knihu v lednu dopsala, poté jsem dlouho čekala na vyjádření nakladatelství a když tedy vyjádření v květnu došlo, přišlo mi, že jsem byla svědkem zázraku, někdo mou snahu a píli ocenil a nabídl mi dále spolupracovat.
Hledat sponzorské finanční dary na vydání mé knihy se mi zdálo neskutečné, nekonečná cesta, která nikdy neskončí, avšak i neskutečné se stalo skutečným. Štědré sponzory jsem přece jenom našla, přečetli si mé dílo a viděli ve mně budoucnost, dostala jsem nabídku, která se neodmítá! Nebyl tedy důvod dále něco zdržovat, muselo se jednat.
Ze začátku spolupráce s nakladatelství dost vázla, a když mi tedy přišla smlouva, kterou jsem mohla prodiskutovat s velmi nápomocným umělecky zaměřeným a světem sběhlým člověk, nestačila jsem se divit, jak bych svou krásnou představou a svou touhou svou knihu držet v ruce, mohla sama sobě zavařit. Měla jsem zaslepené oči, ale vše mi bylo vysvětleno a za ty rady jsem Janu Kunzemu nesmírně vděčná.
Jsem mladá a světem šíleně neokřídlená. Neměla jsem kolem sebe skoro nikoho, kdo by přesně věděl, jak to chodí, byla jsem lehkým terčem, ale díky němu se mi otevřely obzory a já jsem si uvědomila, že bych byla hrozně hloupá, kdybych tak lehce podlehla své tužbě po něčem. Otevřel mi oči a já jsem teď na úplně jiné cestě, která bude opět trvat nějaký čas v budoucnosti. Avšak vše má svůj čas, vše musí dozrát, stejně tak jako má kniha, věřím, že i ta má v budoucnosti své místo.
Od teď chci mít vše pod kontrolou, jsem debutant a já si své čtenáře teprve musím získat, nejde jen tak udělat tisíc výtisků a prodávat je v největších knihkupectvích. Bez reklamy by si mé tvorby těžko někdo všiml a tisíc výtisků od neznámého autora je příliš mnoho, aby se mohli skoupit. Rozhodla jsme se tedy, svou prvotinu přivést mezi malé spektrum lidí na úplně vlastní náklad, bez hlavičky nakladatelství. Nebudu první ani poslední a touto cestou budu mít alespoň lepší přehled, kde a jak se mé dílo prodává.
Samozřejmě, že tato cesta bude pro mě mnohem složitější a náročnější, ale věřím, že o to bude mé dílo detailnější a kvalitnější, budu mít jistotu, že vše je tak, jak jen si mé představy snily. Čeká mě náročná cesta, ale jak zpívá Mága a Žďorp, i cesta může být cíl! Cítím, že jsem tímto rozhodnutím vnitřně dospěla…
Mám z toho trochu obavy, ale věřím, že najdu osoby které mi s tímto pomůžou a poradí.
Již mi nastal maturitní ročník mé čtyřleté školní docházky, i tento fakt mi nahání hrůzu! Všichni kantoři nás straší maturitou a my maturanti šílíme a plašíme a navzájem se unavujeme řečmi, že se z toho zblázníme a když ne, tak se uklidňujeme kecy: „Na pracáku berou i bez přijímaček.“
Všichni už vědí, co po velké zkoušce dospělosti budou dělat. Já se s hodně rozpolceným pocitem přiznávám, že čím jsem starší, tak tím víc nevím, co bych chtěla do budoucna dělat, co by mě naplňovalo natolik, abych svého rozhodnutí nikdy nemusela litovat.
Před spaním často přemýšlím o smyslu života a abych konečně usnula spokojím se s argumentem, že smysl je přežívat, avšak vždy to doplním příslovcem spokojeně, spokojeně přežívat! Oxymorón, který mi stejně nepřijde reálný. Mám zkrátka strach, že udělám špatné rozhodnutí a celý můj život se už jen poveze do záhuby a nespokojeného přežívání na planetě Zemi, kde mám jedinou jistotu a to, že jednou umřu!
Chci být šťastná mít radost z toho co dělám a co mi to přináší, ale nevím, jestli tímto přáním nejsem sobec! Poslední dobou mi život přijde moc složitý a rafinovaný a krátký, abych jej pochopila a našla jednu cestu, s kterou půjdu až do hrobu. Svět je na mě moc rozmanitý, nemohu si vybrat, kterou cestou se vydám! Která cesta je ta správná?
Bohužel i to ukáže čas, ale mám starost, aby již nebylo pozdě. Během mé zpovědi Tobě jsem si urovnala myšlenky a jedno vím jistě, vše chci řádně dokončit. Netýká se to jen studia na Veterině, ale i knihy i divadla a jiných mých dovedností. Maturitou projdu, své dílo vydám a dostanu jej mezi lidi, divadlo si letos pořádně užiji a své další aktivity budu chtít také dál rozvíjet v lepší výsledky. Jsem na světe od toho, abych žila a ne přežívala. Nemysli na minulost, tu už stejně nezměníš. Nemysli na budoucnost, tu zanech osudu Ale žij přítomností, aby sis jednou neřekl: „Moc jsem přemýšlel a nic nezažil!“ Uvědomila jsem si, že jsem obyčejný smrtelník a život je moc krátký na to, abych o něm dlouze přemýšlela! Zítřek bývá vždy moudřejší, ono chybovat je lidské a chybami se člověk učí a kdoví, třeba budu šťastný člověk a nechybuji!
Opět se ozvu.
Navždy Tvá zamyšlená dospělačka.